Matka příroda je pěkná děvka. (Murphyho 10.zákon)

Na cestách

Jé7 aneb sedmkrát na vrchol Ještědu

29. srpna 2011 v 23:05 | Fonfus
...tak teda jo, dodrželi jsme slovo a v sobotu 13.srpna v 6 ráno jsme stáli u vlakový zastávky Liberec- Pilínkov, abysme absolvovali poslední generálku na Beskydskou Sedmičku, kdy máme přejít sedum nejvyšších vrcholů Beskyd za 30 hodin a ujít přitom zhruba 83 km, tak jsme si řekli, že dáme sedumkrát za den Ještěd, i když za bílýho dne, páč noc už jsme vyzkoušeli, a tak ne že bysme si mysleli, že tohle bude čurina, ale tak nějak jsme těch plánovaných 52 kiláků s převýšením kolem 3,5 km brali jako trénink, kterej se dá zvládnout, když pudem do sebe a nehrábne nám z toho střídání nahoru dolů nahoru dolů a šlapání na osmikilometrový trase Horní Hanychov - Ještěd - Světlá pod Ještědem a zpět a tam a zpět…

...začalo nás pět, no jo, celá delegace, k naší trojce Blázni z Kosmonos (Mirek, Pavel a já) přibyla ještě Pavlova přítelka Renča a Mirkův kámoš Pejřa, vlastně už i náš, páč jsme se viděli v dubnu na Tvrďárně, i když ten teda šel s tím, že vyleze poprvý na Ještěd, zamává a vyrazí sám pěšky do Mnichova, ne toho bavorskýho, tolik dovolený nemá, ale do Mnichova Hradiště, kdyby to teda někomu neseplo hned, když je dneska ten špatnej tlak a bio na trojce, ale to je jedno, i poprvé nahoru na Ještěd nás vyšplhalo pět, byl to teda záhul, sedm kiláků s převýšením skoro 600 metrů, cestou jsem zkoušel nahodit letadlo a trošku to urychlit, jak můžete vidět na fotce, ale v tý mlze nechytlo, tak jsme prostě museli po svejch, navíc jsme nahoře v tunelu pod lanovkou museli do pláštěnek a ponč a do sebe, protože začalo pršet, no, pršet , slabší povahy mi odpustí, prostě začalo chcát, vítr takovej, že nám z toho byla zima taková, že bysme snad ani pindíky pod pončem nenašli, no, asi jo, teda kromě Renči, i když nevím, no Pavla se zeptám, ne, no jasně že vím, vlastně nevím, teda to byl jen takovej trapnej ošklivej nepěkná odbočení, než vám řeknu, že v 7:43 jsme byli poprvý na kótě 1012 m.n.m., kde nás v dešti právě Renča vyfotila, čímž jí za to moc děkuju, patří tam na tu fotku taky....

Z Kosmonos v noci až na vrchol Ještědu aneb vraždění neviňátek

11. srpna 2011 v 20:38 | Fonfus
Úvodem
.
Naše chlapecko-chlapecká trojka zcela příznačně pojmenovaná "Blázni z Kosmonos" se pod vlivem dosud nezanalyzovaného pohnutí mysli přihlásila na zářijový extrémní třicetihodinový přechod sedmi vrcholů Beskyd, který je veřejnosti znám jako Beskydská Sedmička. Délka pochodu je 83 kilometry, takže jsme si řekli, že by to chtělo aspoň nějaký trénink. Osmdesát tři kilometry za maximálně třicet hodin bez ohledu na to, zda je den nebo noc, není asi žádná legrace po rovině, natož v horách. V dubnu jsme tedy v rámci prvního tréninku víceméně ušli (někteří jsme část odpajdali) 55 kilometrů na Tvrďárně, což je oblíbený pochod Českým rájem. Cítili jsme ale, že je to málo. Proto jsme naplánovali noční pochod na vrchol Ještědu (1012 m.n.m.) - navíc jsme se zařekli, že půjdeme jen a pouze po turistických značkách, tudíž ne nejkratší cestou. A ačkoliv jsem si představoval, jak vtipné vyprávění z pochodu napíšu, moc veselého jsme toho pohříchu nezažili. Ale postupně.
.
Startujeme
.
Den "D" jsme stanovili na pátek 1.července. Popoháněn zkonzumovaným čerstvým smaženým obalovaným květákem jsem dorazil téměř rovnou z práce v pět odpoledne na místo startu - do kosmonoského kempu. Cílem našeho týmu bylo vidět východ slunce na Ještědu, který Mirek vypočítal na 4:50 hod. Padesátikilometrový úsek bychom za necelých dvanáct hodin ujít měli, byť z větší části v noci. S Mirkem dáváme hned první pivo, já tedy jen malé, Pavel se zdržuje hlasování a pivo nedává. Vyrážíme na Bradlec, kde se napojujeme na červenou turistickou značku, která nás vede až do Bakova. Odtamtud míříme do Nové vsi, kde si U Čonků dáváme první oraz. Kluci k orazu polévku, já místo polévky kuřecí řízek s bramborem. Hodnocení? Za málo peněz hodně dobrého jídla. Ve večerce kupujeme preclíky a míříme směrem k pramenu Klokočka. Po deseti ujitých kilometrech Mirek ochutnává zázračný pramen a jde se dál. Mezi Klokočkou a Klášterem jsme se hurónsky vyřehtali, kdo mohl tušit, že vlastně naposled. Vzpomínali jsme na nedávný silný vítr, kdy jedna paní (tuším) na Pardubicku odešla ze skleníku, aby se podívala, jak kolem jejich domů letí vzduchem sousedova trampolína - a pár vteřin poté se skleník pod vlivem větru zhroutil. Událost tato politováníhodná inspirovala Pavla, aby na nápěv písničky skupiny Buty jednou ráno vymyslel následující text: Jednou ráno, přišel vítr, odnes tchýni, se skleníkem, jenom Mirek, stojí na zápraží a je šťastný.... (pozdravujeme tímto Mirkovu tchýni).
.
Od Kláštera už jen ve dvou
.
V Klášteře přišla první rána. Pro Pavla, který již delší dobu bojoval se zdravotním problémem, tady expedice skončila. Rozumně vyhodnotil situaci a usoudil, že tady je ještě dobré telefonní spojení a také ho zde odvoz lépe najde. Dále jsme tedy pokračovali ve dvojici. Poslední setkání tváří v tvář lidem (dále jsme viděli jen zvířata) proběhlo v hostinci v Borovici (pod kopcem na Mukařov). Obyvatelstvo zde bylo přívětivé, po dlouhé době se mě nikdo po objednání kávy nezeptal "jakou?", prostě jsme dostali echt turka. Další kofein jsme dodali trojkou studené koly, a po navázání družby s místním hostinským a dvěma místními štamgasty jsme zaplatili dohromady padesát korun, nasadili čelovky, vyndali svačinu, a vyrazili vstříc Ještědu. Před námi bylo ještě 30 nočních kilometrů. Minimálně pro mě zcela nová zkušenost. Zajímavým a uchvacujícím zážitkem pro mě byly zvířecí oči. Jasně, že v noci zvířatům při osvícení svítí oči, to jsem věděl, ale jelikož byla tma jak v pytli, tak pohled do desítek párů ovčích očí, nebo dlouhý pohled do očí kočičích (teda byla-li to kočka) mi zůstanou dlouho v paměti. Stejně tak jako cesta po modré značce od rozcestí Podhory do Ouče údolím Malé Mohelky. Na nejméně deseti místech zde byla Malá Mohelka vylitá na cestu, a s každým dalším nutným přebroděním jsem ztrácel část psychických sil. Ale i tohle se zvládlo.
.
O půlnoci na hranici
.
Přesně o půlnoci jsme překročili hranice a vstoupili do Libereckého kraje. Malinko jsme se zamotali v Hlavici. Podíváte-li se do mapy, tak zjistíte, že modrá značka se Hlavicí proplétá jako had mezi stromy. Myslím, že jsme viděli všechny pamětihodnosti této obce, a ještě něco navíc. V jednu chvíli jsme totiž nemohli najít modrou značku a zamířili někomu na zahradu. V tichu, jaké v Hlavici několik desítek minut po půlnoci panovalo, se najednou ze tmy ozvalo zlověstné "Co tady hledáte?". Na mou pravdivou odpověď "Hledáme modrou" se mohlo ozvat cvaknutí zbraně nebo pokyn "trhej". Nestalo se však nic, a tak jsme podél stáda pasoucích se krav (asi jsme je vzbudili) pokračovali směrem k Hrubému Lesnovu. Další zajímavostí tohoto časového úseku je fakt, že jak utíkaly desítky minut, tak svítící Ještěd byl vizuálně pořád stejně daleko. Nic dobrého pro psychiku, naštěstí ale stále nepršelo, čelovky svítily, jídla bylo dost - i když o pití to v mém případě říci nemohu. Kromě jednoho člověka, který šel proti nám po krajnici, a onoho tajemného hlasu, jsme až do ranního šplhání na vrchol nikoho nepotkali
.
A přeci jsme zmokli
.
Před třetí hodinou ranní, chvíli poté, co jsme se museli v obci Kotel vracet, protože jsme minuli odbočku, začalo pršet. Do té doby nebe plné hvězd ztmavlo a začalo na zem posílat déšť. Naštěstí nikterak vydatný, obléknout jsem se musel až při rozbřesku, který přišel před čtvrtou hodinou. Je škoda, že my lidé si tohoto nejkrásnějšího okamžiku dne užijeme za život tak málo. Ty chvíle, kdy začíná být světlo, vlhký vzduch voní čerstvostí nebo čerstvý vzduch voní vlhkem (nehodící si škrtněte), odevšad se ozývá zpěv ptáků...tato chvíle byla i tentokrát nezapomenutelná (nejčastěji jsem ji dosud prožil jako hlídka na skautských táborech). V této jinak překrásné chvíli jsme dorazili do Světlé pod Ještědem.
.
To nejhorší nakonec
.
Jestliže cesta ze Světlé na Frantinu by se po jedenácti hodinách pochodu dala nazvat masakrem, tak pro trasu z Frantiny k horské chatě Ještědka není jiné příznačné pojmenování, než vraždění neviňátek. V silném větru při teplotě kolem deseti stupňů se dva Blázni z Kosmonos drápali do kopce a s každou další minutou se vzdávali snu, že stihnou začátek východu Slunce. V této chvíli bych chtěl poděkovat svým Nordic Walking holím z Lidlu, které mě udržely nad vodou. O tom, jak strašná cesta to byla, svědčí i fakt, že 3 kilometry do kopce jsme šli déle než hodinu a půl! Přesto jsme v 5:20 fotili východ Slunce nad probouzejícím se Libercem. U vysílače jsme konečně narazili na rodinu, která nahoru vyjela vyvenčit psa (zajímavý koníček na sobotu půl šesté ráno). Kromě spících hotelových hostů vypadal hotel a jeho bezprostřední okolí jako zóna smrti. Ticho, jen vítr, nikde ani zmínka, kdy se otevírá bufet, natožpak kdy bychom mohli sjet dolů lanovkou. Poté, co jsme s chladem roztřesenýma rukama zakousli něco malého ke snídani, jsme se jali s roztřesenýma nohama sestoupit do Horního Hanychova, kde jsme již očekávali návrat civilizace. Povedlo se, tramvaj číslo 3 nás v sedm hodin ráno odvezla na vlakové nádraží v Liberci. Po 52 ušlapaných kilometrech, čtrnácti hodinách na cestě a dvaceti pěti hodinách beze spánku.
.
Závěrem
.
Až na závěr jsme se zase vrátili k humoru. Na perónu jsem si objednal kafe 2 v 1 a požádal o cukr. Paní ze mě byla na větvi, na Mirkova slova "víte, co už má za sebou?" odpověděla "a víte, co já mám před sebou?" a za korunu mi prodala pytlík s cukrem. Zamachroval jsem, a i když měla paní ke vstřícnosti daleko, nechal jsem ji korunu dýško. Jako že na to mám. Jasně, že to kafe bylo hnusný. Pekárna, kde bylo vyskládáno nádherné a čerstvé pečivo, otevírala v osm, nám to jelo ze 4.nástupiště v 8:02. Takže smolík. V Turnově se naše cesty rozpojily, já pokračoval do Mladé Boleslavi, Mirek na chalupu směrem na Jičín. Cesta vlakem, který měl cílovou stanici ve Vršovicích, stála za to. Narvaný vlak, ve kterém se bůhví proč topilo, paní průvodčí rozkazovala, kdo si má kam sednout, kolem mě se okolo jedné maminy motaly čtyři neposedné děti...zabořil jsem oči do novin a snažil se neusnout..."Povídám, chci do Vršovic", ozývalo se často kolem, snad aby cestující ubili onu všudepřítomnou trudomyslnost humorem... V půl desáté jsem vystoupil na městském nádraží v Mladé Boleslavi a rodinka si mě odvezla domů a nechala mě vyspat. Za to jí patří dík, stejně jako patří díky oběma parťákům, kteří do této blázniviny šli.
.
Co dál?
.
Již 2.září večer budeme stát na startu v úvodu zmiňované Beskydské Sedmičky. Do té doby musíme zvládnout ještě generálku - v sobotu 13.srpna se pokusíme sedmkrát v jednom dni překonat vrchol Ještědu (po trase Světlá pod Ještědem - hotel Ještěd - Horní Hanychov a zpět). Odhadem 52 kilometrů s převýšením 4900 m. Držte nám palce, ať to přežijeme, a ať je z toho humornější vyprávění, než z nočního putování z Kosmonos na Ještěd.

Jak jsem navštívil BMW Welt v Mnichově

4. prosince 2007 v 21:21 | Fonfus
Během pracovního setkání u zákazníka kousek od centra Mnichova nám bylo doporučeno, ať se jedeme podívat do nově otevřeného "show roomu" firmy BMW, nazvaného BMW Welt a sídlícího právě v centru Mnichova, strategicky kousek od výrobního závodu firmy BMW, naproti sídlu vedení firmy, kousek od muzea BMW a také kousek od Olympijského stadionu. Mým dvěma německým kolegům po tomto doporučení zazářila očička, a mě, jelikož jsem byl v jejich autě, musela tedy zazářit povinně také.
BMW Welt nemůžete minout. Cesta k němu je dobře značena, navíc bez problémů zaparkujete v obrovských podzemních garážích (pravda, za 3 eura za započatou hodinu). Výtahem vyjedete do 1.patra a pak už jen chvíli žasnete a chvíli kroutíte hlavou nad tím megalomanstvím. Nevím, nakolik přiložená fotografie prospektu dokumentuje futuristické tvary stavby a zároveň neuvěřitelný vnitřní prostor celého autosalonu.
Což o to, BMW auta mám moc rád, sním o tom, že budu-li dlouho a poctivě pracovat, těsně před smrtí si jedno takové autíčko koupím, ale pocity, jaké se mi honily hlavou během té hodinky strávené v této budově byly více než smíšené - pozitivní bych hledal marně.
Je to všechno jedna velká snobárna ve třech patrech.. Obrovský, nevyplněný prostor, armáda průvodců a lidí, kteří sledují každý váš pohyb poblíž nablýskaných krasavců, další skupina leštičů aut , neuvěřitelně drahá restaurace a obchod se "suvenýry". Na své si zde přijdou i motorkáři - alespoň mohou slastně vzdychnout.
Přišel jsem, viděl jsem, odjel jsem. S pocitem, že už sem nemusím, s tím, že mnou vyhlídnuté auto stojí skoro 180 tisíc euro a s prázdným žaludkem, který už se těšil na bavorské knedlo vepřo zelo a kvasnicové pivo v normální bavorské hospodě, dohromady za nějakých 10 eur.
PS: Vstupné je zdarma, resp.zaplatíte ho za parkování :--))
 
 

Reklama