Matka příroda je pěkná děvka. (Murphyho 10.zákon)

Reportáž z Beskydské Sedmičky 2011 aneb Jak se nám podařilo neumřít

11. prosince 2011 v 22:26 | Fonfus |  Stojí za pozornost
Následující text popisující dost možná největší sportovní vrchol našich dosavadních životů vznikal dlouho, předlouho. Je jakýmsi hodiníkem (menší měrná jednotka než deník) naší účasti na Beskydské Sedmičce 2011, akci, která se honosí podtitulem Mistrovství ČR dvojic v extrémním přechodu Beskyd. V naší hobby kategorii na nás čekalo 86 kilometrů do dálky, necelých 5 kilometrů do výšky, a časový limit 30 hodin. A ještě než se začtete, mám zde jedno varování: je to dlouhý! Takže nejlépe vytisknout a číst třeba...třeba večer v posteli, nebo kdykoliv na záchodě :-))
.
Nápad a příprava
.
Už v roce 2010 jsem v týdeníku Sedmička zaregistroval první zmínku o tomto sportovním zážitku. Chvilku jsem sledoval rady, jak trénovat (nejvíce jsem měl kupodivu chodit), ale pak jsem nějak nenašel nikoho jako parťáka, což je u závodu dvojic či trojic docela problém (no, upřímně řečeno moc jsem ani nehledal). No a za rok se ozval kamarád Mirek z Kosmonos, se kterým jsem se ještě před rokem neznal, a jelikož on je blázen a já jsem blázen, řekli jsme si, že do toho půjdeme, do trojice jsme doplnili ještě kamaráda taky blázna Pavla (taky z Kosmonos) a zaregistrovali se. Název Blázni z Kosmonos se nám líbil nejen proto, že je český, ale také že vystihoval naši náturu a zároveň odkazoval na naše město. Modří vědí.
.
Jenže registrace nebyla všechno. Chtělo to začít se hýbat. Jednou týdně spinning dobrý, ale není to úplně ono. Chvilku jsem taky bojoval s obuví, napoprvé jsem nekoupil dobře, tak jsem botky s prodělkem téměř jako nové prodal a koupil nové. Byly to nejdražší boty v mém životě, ale myslím, že to odpovídalo důležitosti celé akce. Poprvé jsme vyrazili v dubnu na Tvrďárnu, což je pochod v délce 55 km překrásným Českým rájem. Maso, ale téměř rovinka, pohoda džez v porovnání s tím, co jsme si naplánovali dále. Z Tvrďárny jsem si přinesl hnědočerný nehet na palci pravé nohy. Do původního stavu se pak palec vrátil doslova pár dní před startem Beskydské Sedmičky.
.
O našich dalších dvou hardcore tréninkových akcích - noční cestě z Kosmonos na Ještěd a poté o sedminásobném přechodu vrcholu Ještěd - tady už psát nebudu. Zážitky z těchto tvrdých tréninků najdete na stránkách www.fonfus.blog.cz. Zbývá snad jen podotknout, že po druhém tréninku se z naší trojice stala dvojice. Pavel z přípravy odstoupil, my jsme se přeregistrovali a dále se připravovali ve dvojici. Ale že by se z nás stali menší blázni, to ne. Jen způsob tréninku byl odlišný. Zatímco já ke spinningu přidal hodně kola a méně vytrvalostního běhu, Mirek dřepoval. Netroufám si říct, na jaké denní dávce dřepů Mirek skončil, ale já bych umřel. Zeptám se ho, a dám vám vědět. K úspěšné přípravě přispělo i konečně pěkné letní počasí, jaké v těchto končinách panovalo v poslední dekádě srpna.


Cesta na místo
.
Nejprve musím moc poděkovat Mirkovi, že se nenechal zviklat optimistickou předpovědí paní prodejkyně jízdenek Českých drah na nádraží Mladá Boleslav - město, dle které místenka z Kolína do Hranic na Moravě není třeba. Kdyby Mirek povolil, asi bych ji po návratu minimálně přizavraždil. Z Boleslavi do Kolína to bylo zcela v pohodě, ve vlaku dost místa. Už v Kolíně jsme měli necelou hodinu odpočinku předtím, než přijel totálně naplněný vlak, který mířil až do Polska. Místenky jsme měli do vagónu číslo 300. Ten jsme s lehkou dopomocí našli, vlezli doň a jali se hledat naše zarezervovaná místa. V této chvíli by se hodilo najít další stupeň od sousloví totálně přeplněný. Snad nejpřeplněnější? Nebyli bychom to my, Blázni z Kosmonos, abychom do vagónu vlezli správnými dveřmi. Nastoupili jsme dveřmi vpravo, přes všechny lidi narvané v uličce jsme s našimi batohy a trekovými holemi celí zpocení doklopýtali do našeho kupé...ano, modří již opět vědí, měly to být levé vstupní dveře do vagónu. Naše kupé bylo hnedle vedle nich. V kupé přetopeno, z našich míst jsme bohužel jako správní logistici vyeexpedovali dvě paní staršího věku, ale bylo třeba šetřit síly - dvě a půl hodiny stání v narvané uličce před víkendovým výkonem jsme opravdu neplánovali, navíc jsme chtěli něco naspat. Nespali jsme, samozřejmě. Pak se vlak trochu vyprázdnil - to už jsme ale vystupovali i my. Pak ještě dva přestupy, ten poslední "o půl třetí na nádraží, ve Valašském Meziříčí", a ve čtvrt na čtyři se naše nohy poprvé dotkly frenštátské půdy. Sličné slečny pořadatelky nás stylem rovně, pak doprava, pak doleva, zase rovně, pak doleva, přes křižovatku, doleva, rovně a doleva navedli na místo registrace. Hormon vzrušení z neznámého mi začal téct snad i z uší.
.
Čekání na start
.
Bylo dobře, že jsme do Frenštátu pod Radhoštěm dorazili tak brzy. I kvůli tomu, že jsme viděli naživo Kateřinu Neumannovou, kterak dává rozhovor do televizní kamery. Ale hlavně - již před šestnáctou hodinou jsme měli oběhané všechny náležitosti, věci na spaní byly v úschovně, a tak jsme se nejdříve prošli po náměstí, dali pozdní oběd, chvilku poslouchali vystoupení kapely Fleret, abychom se pak utábořili poblíž místního kina, kde jsme několik hodin rozjímali, dolaďovali psychickou formu a hlavně pozorovali naše kolegy/soupeře. Zatímco fronty na všech registračních a výdejních místech rostly, naše dolaďování formy vleže dosahovalo vrcholu. Po osmé večer jsme se převlékli do ostrých mundůrů, asi po patnácté jsem naposledy přerovnal věci v batohu, a vyrazili jsme na místo startu. Večerní Frenštát a zejména náměstí okupovalo půl třetího tisíce natěšených závodníků. Všude úsměvy, byť mnohdy malinko nervózní. Zejména u nás, kteří jsme dosud byli tímto závodem neposkvrnění. Doprovodný program jsme moc nevnímali, zbystřili jsme až u krásného provedení státní hymny a při závěrečném společném odpočtu posledních vteřin do startu. Pak zahoukala Lopraisova tatrovka, která přesně v devět večer vyprovodila všechny závodníky na dlouhou a pro mnohé bolestivou cestu. Čelendž, jak krásně česky říká čím dál víc našinců.
.
Frenštát p.R. (390 m) -> Velký Javorník (918 m, 7,8.km závodu, celkem 538 nastoupaných metrů) - cíle dosaženo v pátek ve 22:40 hod.
.
Start byl fenomenální. Jasně, první čtvrthodinu jsme šli jaksi nesoutěžně spanilou chůzi usínajícími ulicemi Frenštátu, abychom se po průchodu první časovou branou (kde nám začal běžet čas)dostali na širokou silnici, kde byl zastaven provoz. Pocit, kdy za chůze s rozsvícenou čelovkou sledujete úchvatný ohňostroj a k tomu vám do uší z ní ono slavné We Are The Champions, je stěží přenositelný. Ale takových nepřenositelných chvilek bude ještě hodně - před sebou máme 86 kilometrů a budeme-li úspěšní, nepůjdeme spát dříve, než nad nedělním ránem. Přes dvě tisícovky účastníků vytváří nekonečného rozsvíceného hada, který je na některých místech mohutně povzbuzován domorodci či víkendáři. Někde spontánně, jinde plánovaně - na jednom místě jakýsi dětský pěvecký sbor, o kus dále pak chataři s kytarou a slavnými trampskými hity. Zatím je pohoda, i proto stíháme zazubit se do kamery, která nás míjí na čtyřkolce. První drsno přichází pod vrcholem Velkého Javorníku, prvního vrcholu, který si za chvíli odškrtneme. Prudké kamenité stoupání poprvé prověří naše síly, pozor si musíme dávat zejména na kameny, které ujíždí pod botami lidí, kteří šplhají před námi. V jedné zatáčce se podívám pod sebe a …ty stovky čelovek pohybujících se v nekonečném štrůdlu jsou doslova úchvatné. Vrchol dobýváme 80 minut před časovou uzávěrou. Pod námi rozsvícený Frenštát. Je jasno, teplo, jsme v pohodě a rádi, že jsme tady.
.
Velký Javorník (918 m) -> Pindula (550 m) -> Radhošť (1129 m, 18.km závodu, celkem 1107 nastoupaných metrů) - cíle dosaženo v sobotu v 01:15 hod.
.
Vzhledem k profilu Beskyd nás další kilometry vedou dolů. Jen tak jemně klesáme, a jelikož tato místa neznám, podivuji se, že jdeme tak dlouho po příjemné lesní pěšině a nepadáme dolů. Jediný zážitek je tak pro mě kromě lesního čurání s čelovkou trojice kuřáků, kteří ani na tomto závodu po vyšplhání na kopec neoželili svou neřest. Tak jsme si popoběhli, abychom se dostali před ně. Teď to ještě šlo. Pak přišel ten padák, na který jsme čekali - klesání do sedla zvaného Pindula. Tady jsem byl rád, že a) to tady neznám a b) je sucho. Několikasethlavý dav, který nás obklopoval, šel na klesání. Místy velmi drsné, za tmy nebylo jasné, kdo používá turistickou stezku, a kdo si buduje novou. Na několika místech se lidé navzájem chytali do náruče, aby zabránily pořádnému držkopádu. Mě osobně se dvakrát rozbilo poutko u trekových holí, což bylo zásadní poškození mého brzdného systému. Poslední pasáž sestupu již byla příjemná, pak jsme s podporou Policie ČR překřížili silnici první třídy a dali vlastně první rychlou svačinu.
.
Byli jsme dole, jasné bylo, že lépe už v této pasáži bylo. I když zrovna tento sestup nám moc sil neušetřil. Začali jsme stoupat na Radhošť, čekalo nás 580 výškových metrů do dosažení druhého vrcholu. Opět krpál, v jednom místě navíc hodně úzká a rozbahněná cesta, takže se to tam v té čvachtě na chvíli ucpalo. Nálada lidí kolem byla výborná, někteří stíhali i při strmém stoupání telefonovat. Někteří jsme byli rádi, že dýcháme. Opět se nám při šněrování na Radhošť nabídla možnost vidět rozsvíceného hada - pod námi i nad námi. Najednou se objevil nečekaně kontrolní koberec - dle ranních informací z domova jsme se po čipnutí na tomto místě objevili na 551.místě průběžné výsledkové listiny. (Osobně jsem byl rád, že nám prokazatelně funguje čip). Ve čtvrt na dvě jsme dorazili k vysílači na Radhošt. Mnozí se již ptali na občerstvovací stanici, modří ale již věděli - pro vodu a banán musíme dolů do Ráztoky - tedy zase 550 metrů dolů. Trochu jsme se pokochali výhledem, oblékli bundu a jali se klesat. Oproti časové uzávěře jsme byli téměř tři hodiny napřed. Skvělé!
.
Radhošť (1129 m) -> Ráztoka (580 m) -> Čertův mlýn (1025 m, 28.km závodu, celkem 1816 nastoupaných metrů) - cíle dosaženo v sobotu v 04:45 hod.
.
Moc jsme se těšili na občerstvovačku. Voda pomalu docházela, zásob na zádech bylo sice dost, ale doplnění trochu jiné energie by se hodilo. Byť jsem měl batoh plný tatranek a gelů. Sestup do Ráztoky proběhl bezproblémově. Po označení karty (na některých kontrolách se manuálně značila startovní karta, někde se jen čipovalo), jsme od pořadatele slyšeli: " Kdo vynechá bufet, předejde asi 1000 lidí." Nevěřili jsme, samozřejmě. Chyba, teď již to víme. No, popravdě jsme to věděli už po dvacetiminutovém stání ve frontě na vodu. Průměr hadice přivádějící vodu do sudu, odkud bylo možné odebrat vodu, byl mírně řečeno nedostačující. Nakonec se tedy zadařilo, dali jsme banán, sušenku, další isodrink (zde fronta nebyla), a celý vychladlí jsme vyrazili opět do kopců - přes Pustevny jsme se měli dostat až na Čertův mlýn.
Pustevny znám, o Čertově mlýně jsem však nevěděl zbla nic. Nejtěžší stoupání bylo právě na Pustevny. Tam se poprvé lámal chleba. Do mě už lítaly podpůrné gely, snažil jsem se držet tempo a co nejméně zastavovat. Všude kolem tma, jen světýlka na hlavách dalších bláznů stoupajících k jinému vrcholu, než k jakému se v noci obvykle stoupá. Poprvé jsme s Mirkem viděli člověka, který toho měl prokazatelně dost. Svědčil o tom fakt, že jestli tam neumřel, zvrací tam omotán kolem stromu dosud. Akustické projevy jeho počínání nás motivovaly ke zrychlení. Chvilku jsme přemýšleli o tom, že si v jedné otevřené restauraci na Pustevnách dáme kávu - odradila nás ale fronta u okénka. A ještě, než jsme opustili oblast Pusteven, zaregistrovali jsme mladší soupeře, kteří se rozhodli si na chvíli schrupnout. No, při pohledu na jejich těla schoulená ve čtyři hodiny ráno na batozích, je mi zima ještě teď. Poslední část stoupání na Čertův mlýn již nebyla tak prudká, a před pátou hodinou jsme byli na místě. Označili jsme kartu a měli to nějakých 6,5 kilometrů z kopce na Čeladenku, kde nás čekalo další občerstvení, tentokrát s polévkou. Náš náskok oproti časové uzávěře narostl již na téměř pět hodin. Stále ještě jsme byli rádi, že jsme tady.
.
Čertův mlýn (1025 m) -> Čeladná (510 m) -> Smrk (1276 m, 44.km závodu, celkem 2852 nastoupaných metrů) - cíle dosaženo v sobotu v 09:25 hod.
.
Sestup z Čertova mlýna do Čeladné se zařadil bezkonkurenčně mezi mé nejhorší zážitky z tohoto výletu. Byť se šlo z kopce a převážná část toho klesání byla na široké štěrkobetonové cestě. Nebo snad právě proto? Poprvé v životě jsem zažil mikrospánek při chůzi, a to dokonce opakovaně. Klesání po oné již zmiňované cestě mě vůbec nebavilo, bylo to dlouhé, únavné, rozednívalo se, přicházely první krize. Dopředu mne hnala jen vidina horké polévky a možnosti přelepit si náplasti na místech, kde by se mohly tvořit puchýře, případně kde se již začaly rodit. Prostě hrůza, nohy bolely, ale šly, hlava nebolela, ale nešla. Jeden zajímavý zážitek vám ale nabídnu - zničehonic se z levého svahu ozval příšerný rámus, jako když padá kus skály a bere s sebou vše, co mu stojí v cestě…v následujících vteřinách jsem jen s otevřenými ústy sledoval, jak se přes cestu přehnal jelen jako hovado, a to tak rychle, že jsem ani nestihl spočítat kolikaterák. Tipuju ale, že to byl beskydský sedmerák. Přeletěl cestu pár desítek metrů před námi, s rámusem zmizel v houštinách na pravé straně cesty, a jakoby se po něm slehla zem. Minimálně mé unavené oči ho již neviděly.
.
Na občerstvovacím místě u hotelu Čeladenka bylo hodně lidí, hodně front, dostatek jídla, ale taky pěkná zima. Dorazili jsme sem kolem půl sedmé, a nebylo kam složit těla. Opřeli jsme tedy batohy o strom a vyrazili do fronty na polívku. Při čekání jsme poslouchali informace o tom, že někteří závodníci (doslova závodníci) byli na tomto místě už někdy kolem jedné hodiny ranní. Polévka ušla, do avizované domácí měla sice daleko, ale bodla (to jsme ještě nevěděli, že polévka bude tím kvalitnější, čím více kilometrů budeme mít v nohách - pravděpodobně jistá forma motivace). Pak jsme dali kávičku v kelímečku, koupil jsem si koláč a poprvé jsem se začal převlíkat. No, nebylo to nic moc, v tom chladném ránu ze sebe sundávat mokré oblečení a brát si suché, to vše ve stoje. Pořád si nebylo kam sednout, což se jevilo uživatelsky nepříjemné zejména při výměně ponožek a přelepování (případných budoucích) puchýřů. Není vskutku nic lepšího, než když si otřete nohy, sundáte staré náplasti, připravíte si do ruky náplasti nové - to vše ve stoje na jedné noze, a pak zavrávoráte a tou očištěnou nohou si naplno šlápnete do štěrku. No, trošku jsem si zanadával, to nemohu říci. Prevence puchýřů se vyplatila, zatím bez ztráty kytičky.
.
Před sedmou vyrážíme směr Smrk. Chvilku po silnici, která se po chvíli mění na příjemnou širokou cestu. Stoupáme pomalu, ve skutečnosti pomalu obcházíme vrch a krok za krokem se blížíme pod samotný vrchol. Po asi hodině a půl přichází další kontrola, a také poprvé otázka pořadatelů, jak se cítíme. Nasazujeme optimistický úsměv, že jako v poho, dáváme krátkou pauzu, kdy se musíme hlavně napít, a začínáme vnímat sílu pozdně letního sluníčka. Počasí vskutku přeje, navíc i suší mokré hadry omotané kolem báglu. Před samotným stoupáním prosluněným svahem se na chvíli oddělujeme, kličkuji mezi nízkými borovicemi a blahořečím tomu, kdo vymyslel cestu na vrchol Smrku právě tudy. V paměti mám jednu strašlivou cestu z druhé strany, kterou jsme před mnoha lety absolvovali s našimi přáteli během naší dovolené. Kamarádku jsme k výstupu přesvědčili jen pod příslibem občerstvení na vrcholu (taky jsem ho tam tenkrát očekával). Teď stojím před kontrolním bodem na vrcholu Smrku, je nádherné sobotní dopoledne, lidé kolem odpočívají, mnozí (bohužel jen muži) do půl těla, přichází Mirek. Na chvíli odpočíváme, svým telefonem dělám pár fotek a snažím se zachytit signál, abych poslal naši aktuální polohu domů a Pavlovi. Zvedáme se poměrně rychle, snad abychom se při sestupu moc netlačili. Je před desátou hodinou, časová uzávěra pro pomalejší pochodníky je na Smrku v 15 hodin. Pořád slušná rezerva. A věřte, že se ještě bude hodit.
.
Smrk (1276 m) -> Ostravice (410 m) -> Lysá Hora (1324 m, 60.km závodu, celkem 3496 nastoupaných metrů) - cíle dosaženo v sobotu v 14:45 hod.
.
Ze Smrku dolů pak jdeme cestou, kterou…no schválně, hádejte. No ano, tou, na kterou jsem s láskou vzpomínal před chvilkou. Úzká cesta plná kořenů, pařezů a kamenů, sem tam mokřiny. Klesáme o bezmála 870 metrů, proti nám se na úzké cestě (jde-li to tak nazvat) objevují turisté a zamilované páry, které využily nádherného počasí a naplánovaly si výstup na Smrk. Informace o tom, že se proti nim budou po celou dobu valit stovky unavených sportovců, jim zcela evidentně chybí. Poslední pasáž tohoto sestupu je v obci Ostravice, a víceméně pouze dlouho po asfaltu. Nohy mi hlásí, že teď se láme chleba. Bolí, a těší se na přestávku s polévkou. Mirek bojuje s bolestmi ramen od batohu, později si pomáhá ibalginovou mastí. Na občerstvovací stanici se kolem půl dvanácté schováváme do posledního stínu, obklopeni vosami poletujícími kolem zbytků banánů a melounů, kterých je všude dost. Polévku popíjíme z plastových kelímků, opět se převlíkám, mokré prádlo z Čeladné mi po zavěšení na batoh již uschlo. Relaxujeme v trávě, nohy si na chvíli užívají luxusu být naboso na pěkně střiženém trávníku. Musím se jim věnovat, mají před sebou ještě zhruba 32 kilometrů, a v následujících hodinách výstup na nejvyšší beskydský vrchol - Lysou horu (1324 m.n.m.). 914 výškových metrů začínáme polykat krátce po poledni.
.
Cesta na Lysou horu je plná lidí - je hezky, rodiny vyrazily na výlet, proti nám i vedle nás lidé všech věkových kategorií, občas vidno i psa. Tady už se začínáme trhat, často na sebe musíme čekat. Z domova se dozvídám zprávu, že webkamera na vrcholu ukazuje naprosto modro a 16 stupňů. Nad námi létají paraglajdy. Někdo nahoře nás má aspoň tento víkend rád. Poslední část cesty na vrchol je plná velkých kamenů, cesta je to náročná, vrchol pořád jakoby před námi ustupoval. V nohách máme už téměř 60 kilometrů a bezmála 3500 nastoupaných výškových metrů. Na vrcholu jsou drobné problémy s občerstvením, jedna chata je zavřená (prý se začne co nevidět bourat), všude ukrutné fronty. Vody moc nemáme, oficiální občerstvovačka na Lysé hoře není, musíme vydržet do Krásné. Ta je ale o 824 metrů níže položená. V 14:45 procházíme čipovou kontrolou. Tímto jsme se zařadili mezi adepty na výhru v hodnotné tombole, a - proč to neříct - splnili jsme si také svůj minimální cíl. Zpětně musím říci, že cíl to byl velmi ambiciózní. Mnoho týmů na Lysé hoře skončilo a shánělo si odvoz domů. Mnohdy to bylo velmi těžké rozhodování - do cíle zbývá "pouhých" 26 kilometrů a na absolvování této distance zbývá ještě něco přes 12 hodin. Časová uzávěra byla na Lysé hoře stanovena na 19:00 hod. Pochodujeme tedy již téměř 18 hodin v kuse. Nevím, jestli nás to ještě pořád baví.
.
Lysá Hora (1324 m) -> Krásná (500 m) -> Travný (1203 m, 70.km závodu, celkem 4199 nastoupaných metrů) - cíle dosaženo v sobotu v 19:00 hod.
.
Cestou z Lysé hory do Krásné se snažím na mobilu naladit Radiožurnál, abych sledoval fotbalové utkání České republiky ve Skotsku. Zhruba do 20.minuty zápasu mám přehled, pak už nemám signál a vzdávám to. Při sestupu se ozývají Mirkova kolena, parta před námi řeší tento problém velmi originálně - nejsilnější člen trojčlenného týmu omotává zbývajícím parťákům kolena silnou zelenou izolepou. Oba dva si nápad chválí a společně vyráží do Krásné. Poslední kilometr je po silnici, těsně před kontrolou a občerstvovanou jsme natáčeni na kameru. Ještě si upravím vlasy, dopnu knoflíky, naladím služební úsměv a kácím se pod strom. Po chvíli se jdeme občerstvit a opět se převlékáme. Jsme těsně před smrtí, píšu do esemesek, a fakt nelžu. O tom, že na tom je více týmů podobně, svědčí i přítomnost lékaře, se kterým lze prokonzultovat své vyhlídky. Ale vzdejte to, když máte do cíle celého závodu, kterému jste tolik obětovali, 19 kilometrů. Ty síly v sobě prostě najdete.
.
Zvlášť, když nevíte, jak svinskej kopec je Travný. Nastoupat "jenom" 700 výškových metrů, ale… Když o něm při odpočinku mluvili lokality znalí, moc jsem jim nevěřil. Teď musím říct, že snad neznám hnusnější kopec. Možná ne na fyzičku, ale na psychičku. Delší dva kilometry jsem snad nezažil. Bylo to podpořeno také náhlými zdravotními problémy parťáka Mirka. Fakt to není sranda, když vám parťák řekne, že je mu hodně blbě, motá se mu hlava, sedne si do trávy a barva jeho tváře je nejvíce podobná sněhově bílé. Trvalo to několik dlouhých minut, než jsme se opět vydali do kopce. Během této doby se mi hlavou prohnalo několik scénářů, jak dál. Vrátit se do Krásné a objednat odvoz do Frenštátu? Vrátit se s Mirkem do Krásné a pokračovat sám, již mimo soutěž? Síly jsem na to měl ještě dost, myslel jsem. Nebo společně najít Mirkovy poslední síly a přes Travný ho dotlačit do Morávky, odkud již jezdí autobus? Z mého rozjímání mě vytrhl sám Mirek, který chytil druhý či kolikátý dech, a společně jsme vyrazili dál. Sice nás v této fázi předběhla spousta týmů, ale čert to vem. No a pak přišel ten syndrom nejhnusnějšího kopce. Pro představu: pominu-li již zmíněnou neodpovídající vzdálenost na směrovkách, pak vidíte vrchol a blížíte se k němu. A najednou vrchol mizí a v dálce je další. To je ta lepší varianta, kdy ten vrchol vidíte. Pak už jen stoupáte a doufáte, že právě teď už bude fakt vrchol a kontrolní stanoviště. Ale ne. A zase ne. A ještě ne. Nakonec vrchol samozřejmě přijde. Na vrcholu jsou dvě příjemné slečny se psem, které potvrzují, že stejné pocity, jako prožíváme my, měli i naši předchůdci. Jedna ze slečen má dokonce soupis největších hlášek účastníků pochodu. V této fázi (opět) lituji faktu, že jsem si s sebou záměrně nevzal nějaký salám, nebo prostě MASO! Stalo se tak v momentě, kdy si dva kluci podávali před našimi obličeji (nakousanou) šišku lovečáku. Příště bez masa nejdu! (Ale bude nějaké příště?) Při odchodu z vrcholu se tepleji oblékám, sedmá hodina pryč, začíná se stmívat. Mažu stehna ibalginovou mastí, stejným přípravkem pomáháme ještě jedné slečně ze smíšeného týmu. Tedy ona se maže sama, aby nedošlo k mýlce, že po 22 hodinách na cestě máme ještě také jiné choutky, než se v pořádku dostat do cíle. Časová uzávěra na Travném je stanovena na 22 hodin. Náš náskok se tedy smrskl jen na 180 minut.
.
Travný (1203 m) -> Morávka (475 m) -> Ropice (1082 m, 81.km závodu, nastoupaných celkem 4807 metrů) - cíle dosaženo v sobotu ve 23:30 hod.
.
Cesta z Travného byla zase jako zlý sen. Jednak jsme po chvilce opět viděli onu slečnu ze smíšeného týmu, která si před chvílí masírovala nohu Mirkovou ibalginovou mastí. Její poloha u odpočívadla nenasvědčovala tomu, že by tento tým pokračoval (ležela v trávě a vypadala jako mrtvá). Sestup do Morávky byl velmi náročný a bolestivý. Zejména pro ty, kteří si před stoupáním povolují boty, před klesáním utahují, a pak při hodinovém klesání jsem utáhnout zapomněl. Moje blbost. Mirek chytil už zase nějaký další dech a pořád jsem mu koukal jen na záda. Při rozsvěcení čelovky jsem si s povzdechem vzpomněl na Mirkovo žertování, že druhá noc se nás netýká (tedy ne proto, že bychom vzdali, ale že už budeme dávno v cíli). Ostrý sešup po hladké kamenité cestě byl o život, opět jsme brzdili svými holemi, a ještě jsme si museli dávat pozor na kameny, které před sebe - a tedy na nás -nechtěně posílali lidé za námi. Už už jsme si mysleli, že nic horšího nás v této fázi nečeká, ale opět jsme se spletli. Noční sestup sjezdovkou zvanou Sviňorka (příznačný název!) byl vražedný. V botách mi hořela chodidla, díky povoleným tkaničkám jsem si deformoval palce, ale nenašel jsem sílu se zastavit a boty si utáhnout. Bál jsem se, že už se znovu nerozejdu. Po půl kilometru asfaltu jsme dorazili na poslední občerstvovací stanici v Morávce. Bylo kolem deváté večer. Nejlepší polévka (zde tedy již opravdu domácí), poslední telefonáty domů, že jako žijeme a nevzdáváme to, byť meleme z posledního. Nechápal jsem, že i teď, pouhých 11 kilometrů před cílem, někteří lidé vzdávali a nechávali se odvážet na nocleh do Frenštátu. Určitě museli mít zdravotní problémy, protože na to, v jakém stavu jsme byli, jsme si ani na minutu nepřipustili, že bychom vzdali. Teď ne!
.
V půl desáté opět opouštíme civilizaci a míříme na Ropici. Pěkně se střídáme v tom, kdo je zrovna na dně. Nejdříve je to Mirek, pak já, liju do sebe nějakou srágoru, na které mám napsáno finiš - říkám si, že deset kilometrů před cílem je ten nejvhodnější čas. Nepomáhá to. Teda asi - kdo ví, jak bych vypadal, kdybych si to nešlehnul. Během této části závodu mám regulérně halucinace. Proč to nepřiznat. Zpětně to i mě samotného rozesmálo. Nejdříve jsem v kopci viděl na levé straně osvětlený bílý dům a před ním byli lidé. Ti lidé byli skuteční, dům nikoliv. Po chvíli jsem zase na cestě viděl osvětlenou sanitku a zdravotníky v oranžových reflexních vestách. Právě někde v těchto místech jsme jednou sešli ze správné cesty - ani zdaleka ne sami, což bylo naše štěstí. Celá zablouděná skupinka se nakonec dohodla na vrácení se o několik set metrů - a bylo to dobré rozhodnutí. Když se na konci stoupání na Ropici objevila kontrola, spadl nám ze srdce obrovský kámen. Kontrolou jsme prošli dvě hodiny před plánovanou uzávěrou. To už jsme tušili, že ty čtyři kilometry dolezeme třeba plížením plazením, než abychom vzdali. Na Ropici jsem se už zase cítil dobře. Nemělo to trvat dlouho.
.
Ropice (1082 m) -> Velký Javorový (1031 m) -> Malý Javorový (945, 86.km, celkem nastoupáno 4910 metrů) - cíle dosaženo v neděli v 00:58 hod.
.
Ropice je sedmý kopec, který jsme pokořili. Beskydská Sedmička by tady správně měla skončit. Nás však čekala ještě cesta na Velký a Malý Javorový, tedy sedmý a osmý vrchol. Útěchou budiž nám fakt, že se šlo spíše po rovině, a v závěru i trochu z kopce. Ty poslední kilometry jsem ale protrpěl. Kloubouk dolů před Mirkem. Já byl dole, byl to on, kdo mě motivoval k udržení tempa a držel mě nahoře. Těchto posledních pár kilometrů bylo na morálku víc, než kdykoliv v uplynulých dvaceti sedmi hodinách. Nejen my, ale i naše kolegové neustále zpochybňovali přesnost značení, zejména údaje o vzdálenostech mezi oběma kopci. Všichni jsme po 82 kilometrech měli pocit, že ty poslední kilometry utíkají strašně pomalu, že jsou delší, a že nám to pořadatelé dělají schválně. Díky Mirkovu tempu jsme předcházeli týmy, které na tom byly evidentně hůře. Pohled na jejich nohy, tedy jejich pohyby vyjadřující bolest při každém šlápnutí, to pro mě zůstane navždy zážitkem, který při vzpomínce na letošní Bé-sedmičku uvidím před očima. Ještě jsme stihli pomoci slečně, které těsně před cílem odešla čelovka do tmy, a dvě minuty před nedělní jednou hodinou ranní protnul náš tým Blázni z Kosmonos cílovou bránu. Kdo by čekal, že budeme křepčit a tak, tak by asi byl zklamán. Dostali jsme plechovku Birella a vyfotili si výsledkou tabuli v cíli. Stálo na ní: Blázni z Kosmonos, 03:42:17. Tedy celkem necelých 28 hodin měřeného času na cestě. 86 kilometrů našlapáno, bezmála 5 kilometrů nastoupáno. Dokázali jsme to!
.
Anabáze s odvozem
.
Unavení si sedáme na asfalt v domnění, že za chvíli jedeme autobusem zhruba osmdesáti kilometrovou trasu do tělocvičny ve Frenštátu, kde se konečně vyspíme. Zeměpisně jsme teď kousek od Třinca. Od těchto myšlenek nás rychle osvobozuje místní veselý moderátor, který co tři minuty opakuje, že se vyboural autobus, nikomu se nic nestalo, ale odvoz bude chvíli váznout. Místní hospoda a ubytovna je plná spících či polospících lidí, kteří přišli před námi, zhruba po hodině přijíždí mikrobus, kam se nevejdeme, a tak čekáme na další (při příjezdu prvního mikrobusu na mě Mirek zařval "dělej, jedeme!", načež jsem se začal rozhlížet, posléze jsem pomalu vstal, začal hledat odpadkový koš na vyprázdněnou plechovku od Birella,abych pakzjistil, že mikrobus je již zcela zaplněný, takže odjel bez nás).Až do doby, kdy další mikrobus (dorazil snad po další třičtvrtěhodině) zastavil na úplně jiném místě, než předtím, jsme si mysleli, že jsme na řadě. Když jsme se podruhé nevešli, šli jsme do hospody, která se mezitím trochu vyprázdnila. Zalehli jsme čelem na stůl, ale jelikož tohle neumím, spíše jsem po očku sledoval, co se bude dít. Po čtvrté hodině ranní nám kdosi sdělil, že jsme poslední, kdo je ještě nahoře, ať jdeme čekat na mikrobus, že dole v údolí čeká větší autobus. Minimálně dvě nepřesnosti v jedné větě: 1. Nahoře jsme na mikrobus čekali další půlhodinu. 2.Dole žádný autobus nečekal. No, pak se to dole hádalo, vymýšlelo, co dál, kdo lhal, únava zapracovala, nervy to moc nezvládaly, takže většina z těch asi čtyř desítek posledních závodníků zalehla na asfalt na autobusové zastávce, batohy dala pod hlavu, přikryla se termofólií a čekala. Já měl termofolii půjčenou a nechtělo se mi ji rozbalovat, tak jsem zalehl pod mapu Beskyd (mluvím o té velké mapě v kovové konstrukci), opřel se o batoh a přikryl se pláštěnkou. Co se dělo dál, jsem sledoval jen po očku, měl jsem toho dost. Mirek pořád někde pobíhal. Po více než hodině autobus přijel. Pak to byla jízda (nechám pracovat vaši představivost). Před čtvrt na osm ráno jsme byli ve Frenštátu v tělocvičně. Čekali nás. Cestou jsme míjeli nápisy, že tělocvična musí být vyklizena do devíti hodin. Nafasovali jsme uložené věci na spaní, dali si sprchu a po téměř padesáti hodinách beze spánku jsme se optali, kam si můžeme jít lehnout. To už nečekali. Přesto nás sympatická paní ochotně ubytovala a v době, kdy se ostatní probouzeli, my ulehali. Nevěřil bych, jak moc může pomoci hodina spánku po takové době beze spánku. V půl deváté jsme se již zvedali a balili.
.
Vyhlášení výsledků a návrat domů
.
Pak jsme dali klobásu, konečně pivo a čekali na Pavla, který pro nás vyrazil. Společně jsme se pak zúčastnili slavnostního vyhlášení výsledků na náměstí, a málem jsme vyhráli (tedy jeden z nás dvou) jízdní kolo bratru za 30 tisíc korun. Náš tým měl číslo 498, vítěz byl z týmu 499... Po vynikajícím obědě v restauraci Radnice jsme vyrazili zpět, směr Kosmonosy...
.
A co myslíte, kde budeme první víkend v září roku 2012?
.
Více informací na www.beskydskasedmicka.cz
.
Poděkování:
- Mirkovi
- Pavlovi za nadšení, dlouhodobou podporu a odvoz
- Rodinám za trpělivost, podporu a víru, že to dokážeme
- Organizátorům a dobrovolníkům za nevšední zážitek a skvělou organizaci
- Firmě Vodafone, že jednou za pět minut poslal na Smrk signál
 


Komentáře

1 Lola Lola | Web | 13. prosince 2011 v 11:41 | Reagovat

??????,,

2 Y#!!y Y#!!y | Web | 15. prosince 2011 v 19:39 | Reagovat

Hm... :-)

3 palas palas | Web | 5. října 2016 v 14:51 | Reagovat

online pujcky ihned vlašim :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama