Matka příroda je pěkná děvka. (Murphyho 10.zákon)

Jé7 aneb sedmkrát na vrchol Ještědu

29. srpna 2011 v 23:05 | Fonfus |  Na cestách
...tak teda jo, dodrželi jsme slovo a v sobotu 13.srpna v 6 ráno jsme stáli u vlakový zastávky Liberec- Pilínkov, abysme absolvovali poslední generálku na Beskydskou Sedmičku, kdy máme přejít sedum nejvyšších vrcholů Beskyd za 30 hodin a ujít přitom zhruba 83 km, tak jsme si řekli, že dáme sedumkrát za den Ještěd, i když za bílýho dne, páč noc už jsme vyzkoušeli, a tak ne že bysme si mysleli, že tohle bude čurina, ale tak nějak jsme těch plánovaných 52 kiláků s převýšením kolem 3,5 km brali jako trénink, kterej se dá zvládnout, když pudem do sebe a nehrábne nám z toho střídání nahoru dolů nahoru dolů a šlapání na osmikilometrový trase Horní Hanychov - Ještěd - Světlá pod Ještědem a zpět a tam a zpět…

...začalo nás pět, no jo, celá delegace, k naší trojce Blázni z Kosmonos (Mirek, Pavel a já) přibyla ještě Pavlova přítelka Renča a Mirkův kámoš Pejřa, vlastně už i náš, páč jsme se viděli v dubnu na Tvrďárně, i když ten teda šel s tím, že vyleze poprvý na Ještěd, zamává a vyrazí sám pěšky do Mnichova, ne toho bavorskýho, tolik dovolený nemá, ale do Mnichova Hradiště, kdyby to teda někomu neseplo hned, když je dneska ten špatnej tlak a bio na trojce, ale to je jedno, i poprvé nahoru na Ještěd nás vyšplhalo pět, byl to teda záhul, sedm kiláků s převýšením skoro 600 metrů, cestou jsem zkoušel nahodit letadlo a trošku to urychlit, jak můžete vidět na fotce, ale v tý mlze nechytlo, tak jsme prostě museli po svejch, navíc jsme nahoře v tunelu pod lanovkou museli do pláštěnek a ponč a do sebe, protože začalo pršet, no, pršet , slabší povahy mi odpustí, prostě začalo chcát, vítr takovej, že nám z toho byla zima taková, že bysme snad ani pindíky pod pončem nenašli, no, asi jo, teda kromě Renči, i když nevím, no Pavla se zeptám, ne, no jasně že vím, vlastně nevím, teda to byl jen takovej trapnej ošklivej nepěkná odbočení, než vám řeknu, že v 7:43 jsme byli poprvý na kótě 1012 m.n.m., kde nás v dešti právě Renča vyfotila, čímž jí za to moc děkuju, patří tam na tu fotku taky....


...páč pršelo, tak jsme hned vyrazili dolů do Hanychova, no prostě Ještěd byl v mraku, protože po pěti minutách sestupu dolů déšť skončil, nechal na zemi jen hnusnou čvachtu a bahýnko, ale po chvíli a pár uklouznutích po kamenech a kořenech jsme vystoupili z mlhy a byli v Hanychově, no ale i když jsme tam došli čtyři, tak zpátky do kopce jsme už šli jen dva, Pavel s Renčou naplánovali trénink v nížině, a tak jsme od jedenáctýho kilometru šlapali s Mirkem sami, a zase bysme to nebyli my, kdybysme nahoře zase nezmokli, a zase fest, ale naštěstí jsme do sebe narvali rajčata od Mirkový tchýně a bylo nám fajn, i když po pláštěnkou a pončem jsme již založili Pařeniště s.r.o., ale zatím v poho, šli jsme poprvé dolu do Světlý pod Ještědem, kam jsme tak nějak za hoďku došli a kde jsme poprvé svačili, zrovna se tam chystala nějaká sláva, kterou jsme pak viděli ještě třikrát, teda já, Mirek dvakrát, ale to předbíhám, hodil jsem do sebe gel a vyrazili jsme zpátky cestou, kterou jsem minule nazval vraždění neviňátek, ale šlo to, i Mirek byl teď spokojenej a svůj odpočinkovej pařez s viditelným opovržením minul a tak jsme pár minut před polednem byli na vrcholu Ještědu potřetí, pořád v dešti a nahoře i v mlze, ale už skoro v půlce, což bylo super...

...někdy od půl osmý až do dvanácti nepřetržitě pršelo, no, sem tam padala mlha, ale to je celkem jedno z jaký vejšky to na vás padá, když máte mokrý kalhoty, boty, a firma Pařeniště s.r.o. se dál úspěšně rozvíjí, stejně je zajímavý, že někdy člověk prostě jde, přes kaluže, mlhou, deštěm, i když kdybych se díval na takovejhle marast z domova, tak si dám kafe, vlezu pod deku a čučim na Moravce, ale páč nejsme srabi a i když už ani nepatříme do cílový skupiny 18-35 let, tak prostě nejsme žádný béčka a jdeme zase dolů a nahoru a kalhoty hodně moknou a trochu usychají a zase hodně moknou a pomalu usychají, a před druhou odpolední jsme nahoře počtvrtý, dáváme občerstvení u kiosku, protože poprvé vyleze sluníčko a sušíme se a já teda smrdím, ale zapařenýmu je mi dobře, sedím sám na lavičce a chápu ten odstup ostatních lidí, který teda většinou přijeli lanovkou, taky bych to nechtěl cejtit, ale pořád je mi fajn a převlíkat se budu až ve Světlý, protože ten černej mrak nevypadá dobře, nelíbí se ani tomu bronzovýmu Dítěti z Marsu, u jehož pindíka se všichni foťej, tak radši vyrážíme dolů, abysme tomu mraku utekli, ale ouha, už v tunelu pod lanovkou musíme zase do pláštěnek, tak teda zatínáme zuby a táhneme, ale chytá nás takovej slejvák, že kalhoty jsou přilepený ke kůži, vítr, zima, snad ani pláštěnka nestíhá, ale schováváme se pod přístřeškem u Ještědky, kde sledujeme, jak vylejzá sluníčko a je modro, Mirek si dává čaj a já vídeňský kafe do plastovýho kelímku, škoda, že jsem ho nevyfotil, myslím to kafe, páč vypadalo fakt zajímavě, pak už pod modrou oblohou vyrážíme na cestu, čvachtá to a klouže, na jednom kameni málem házim záda, ale mé EPS nebo co mě udrželo na nohách, jen jsem se vylekal, prostě mi dnes štěstí zdraví přeje, přicházíme do Světlý, mejdan před hospodou jede, kolem auta s libereckejma a pražskejma značkama, nepovšimnutý jdu do půl těla, abych si vzal suchý hadry a založil Pařeniště 2, dělá se teplo, hned se líp přemejšlí a plánuje, za krásnýho počasí lezeme zase do kopce a v půl pátý jsme na krásně sluncem osvíceným a turisty obleženým Ještědu popátý...

...časově jsme na hraně, ale nepřipouštím si, že bysme to sedumkrát nedali, Mirek má s sebou čelovky, tak to prostě pude, dolaďujem odvoz autem (díky, Pavle), protože vlak teda už určitě nestihnem, jdeme naposled do Hanychova, nahoru to bolí, Mirek tankuje vodu z vyspádovaný a zatrubkovaný horský bystřiny, neprdí se s tím, co tomu může bejt, že jo, maximálně to pude jinudy a rychlejc ven, po mým celodenním přemlouvání do sebe pak Mirek jako propagátor chůze na chleba s paštikou nacpe jeden borůvkovej gel a míříme k vrcholu, pod kterým se rozdělíme, sedmý stoupání už pudu sám, čas tlačí, domlouváme se, že sraz v půl devátý večír u Ještědky, nabírám směr Světlá, a nebyl by to trénink, kdybych zase nezmok, ale jen decentně, abych nepřeháněl, dole ve Světlé jsem za 45 minut, začíná mě tahat tříslo, nasazuju Brufen 400 páč není čas na hrdinství, blíží se tma, no prostě asi jsem to trochu přepálil, dole dávám poslední gel a z posledních sil nahoru, pár minut před půl devátou dobíjím kótu 1012 m.n.m. posedmé, prosím paní turistku o foto, snažím se netvářit jako zombí a najít v databance úsměvů ten nejvíc pohodovej a mířím na místo srazu a odjezdu domů, teprve dole na mě dopadá únava jak balvan, soukám do sebe chleba se salámem, sundávám všechno mokrý (teda jen od pasu nahoru) a na holý tělo si beru celkem suchou bundu od Béhrů a teď už prostě budu jen odpočívat a hodnotit, myslim, že kromě medvědů, vlků, sněhu, a dalších 2597 lidí, který se kolem nás budou mačkat ve Frenštátě nás nemůže nic překvapit, dneska jsme dali dvě třetiny celkový trasy, ale kdybysme zatli zuby a táhli, tak to asi s dalšími kamarády brufeny dáme, anebo ne, kdo ví, držte nám první víkend v září palec, nebo radši všechny čtyry, jo a dovolenou mám teda i pátýho září, a kdybych třeba umřel, tak hesla do počítače nechám pod klávesnicí a pin ke kartě manželka má, takže díky za pozornost a hezkej zbytek prázdnin....



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama