Matka příroda je pěkná děvka. (Murphyho 10.zákon)

Po roce opět na Kol-Jovi. Tentokrát v běžeckém.

7. června 2011 v 21:05 | Fonfus |  Stojí za pozornost
Nevím, co mě přimělo opět se postavit třetí dubnovou neděli na start závodu Kol-Ja. Vlastně jo, vím, slíbil jsem to loni, když jsem jel časovku z Kolomut do Jabkenic. A sliby teda většinou dodržuju, zvlášť když si vezmu vás jako svědky. Takže už vím, proč jsem zase na startu. Jak ale vysvětlit, že nesedím na kole, ale mám na sobě běžecké boty a před sebou 10,5 kilometru? Asi proto, že mám v půlce dubna naběháno více, než naježděno na kole. No jo, fakt, jednou jsem běžel oklikou z práce domů (15 km) a pak jsem dvakrát - ještě za sněhu - dobíhal autobus (celkem asi 600 m). Na cyklokompjůtru přitom svítilo 8,5 kilometrů. Fakt je ten, že jsem chtěl jet na kole, ale asi hlavně kvůli tankodromu mezi Semčicemi a Jabkenicemi došlo na poslední chvíli ke změně trasy - zmizel holovršský kopec, na který jsem si - posilněn pravidelným spinningem - velmi věřil, a kde bych mohl ukázat své nesporné přednosti. Nová časovka byla docela rovinatá, takže tam bych na nabušené cyklisty s tisíci kilometry v opálených nohách asi nestačil, ani kdybych měl ve flašce Isostar v poměru prášek-voda 1:1, a na hlavě časovkářskou helmu. No dobře, takže poběžím.


.

Standardně po odnohovsku se ocitám na prezenci pět minut před uzávěrkou přihlášek. Fasuju krásné červené číslo 21 a pokyn, abych byl ve dvanáct připraven. Poběží se ze Semčic do Jabkenic, zhruba 50% silnice, zbytek lesní cesta a úžasný finiš po zeleném trávníku na jabkenickém hřišti... dožiju-li se ho tedy. Ve dvanáct jsem skutečně na místě, v ústraní se pod dohledem zkušené specialistky na protahování (=manželka) protahuji, snažím se tvářit, že to mám v paži a jdu si jen tak zpestřit nedělní poledne. Někteří borci, kteří se protahují vedle mě, už mají za sebou cykločasovku. (Vida, to je motivace na příští rok.)
.
V půl jedné se srocujeme na konci obce Semčice, některé z běžců stále doprovází manželky, milenky, některé i děti... Mě nikdo. Opět se protahujeme, nálada je uvolněná, jako kdyby před námi nebyl čtvrtmaraton. Zajímavé je, že všichni vystupují způsobem, jako že jim vůbec nejde o vítězství. (Stejný pocit jsem měl i u "cyklodůchodců" loni, ale byla to veliká mýlka). Letos jsem tedy obezřetný a na začátek mám jediný cíl - pořád před sebou někoho vidět, abych nezabloudil. Do sluchátek pouštím hudbu, nastavuji náhodný výběr.
.
Přesně v půl jedné start. Chvilku běžím na konci skupiny, chytře si za současného ladného poskakování držím čelo skupiny na dohled. Tato situace trvala asi 3 minuty, pak už by mi ani brýle nepomohly - čelo závodu bylo pryč. Dojde jim, říkal jsem si, a těšil jsem se, jak je budu předbíhat, až budou v předklonu a bude je píchat v boku. Jenže už jsem je do konce závodu neviděl. Naopak začalo píchat mě. Po deseti minutách. Za sebou čtyři běžce (včetně jedné běžkyně), před sebou zhruba 50 metrů běžce s číslem 19, před ním daleko nikdo, prsty zabodnuté v břiše, marně rozhánějíc ono zlověstné bodání. Zhluboka dýchám, kleju, opět to mé standardní "co tady doprd.le dělám", zvlášť když právě běží Otázky Václava Moravce. Jen hudba ve sluchátkách (mimo jiné také vánoční song Bryana Adamse) mě trochu uklidňuje. Běžím sám, přede mnou devatenáctka, za mnou zhruba stometrový odstup. Doufám, že když neumřu, tak mě nedostanou.
.
Po 25 minutách opouštíme silnici a míříme do lesa. Hurá! Situace beze změny, pravidelně se vrací píchání v boku, ztrátu na devatenáctku přede mnou (radši upřesňuji - stále běžce s číslem 19) jsem stáhl na 46 metrů. Místy běžím ve strojovém tempu, využívám rytmiky některých skladeb v přehrávači, které sice místy připomínají zvuky faxu za doprovodu bicích, ale pomáhá mi to. A začínám se modlit, abych si zase nerozedřel bradavky. Ti, co vědí, tak potvrdí, že ztuhlá stehna jsou orgasmem v porovnání s odřenou bradavkou (chtěl jsem použít náplast, ale vzhledem k možné depilaci půlky hrudníku jsem to risknul bez). Cesta lesem je zvlněná, zjišťuji, že se mi líp běží do kopce, než z kopce. Pak přichází píseň Bonnie Tyler - I Need A Hero, která přesně sedne do mého kroku - a zhruba 10 minut před cílem předbíhám závodníka s číslem 19! Pak už si jen držím odstup a doufám, že doběhnu ve zdraví.
.
Na zemi vidím značku kilometr do cíle. V euforii vbíhám do chatové osady na okraji Jabkenic, cíl je doslova cítit ve vzduchu. Pořadatelé mi udávají směr, s pocitem, že bych klidně běžel dál, vbíhám na jabkenické fotbalové hřiště a za frenetického potlesku diváků a dalších běžců a cyklistů vbíhám s vítěznými gesty do cíle. V závěru dokonce sprintuji! Hned za čarou se zcela kompletně hroutím. Ale žiju. Jako v mlze vidím závodníky za mnou, ale že bych se šel podívat na své pořadí a čas, na to fakt nemám. S časem 50:36 min. končím šestý od konce a osmnáctý od začátku. Někteří borci už jsou přitom čtvrthodinu na stadionu.
.
Po pěti minutách vracím číslo, které jsem za vratnou zálohu 20 Kč kompletně propotil, a náhle mám na pivo. Tento bonus beru jako největší odměnu za svůj heroický výkon. Bradavky vydržely, já vydržel, svět se točí dál a život je krásný. Vypiju pivo a pěšky odcházím na Chudíř, kde mám kolo. Pak se v sedle přesouvám do nepříliš vzdálené Dobrovice, kde na mě teprve dopadá únava. Z kůže si stírám vysmáté endorfiny a v tu chvíli je mi jasné, že za rok dám kolo i běh! Jen aby nepřidali ještě plavání, to bych se utopil. Nekecám.
.Za fotečky děkuji Martince Tiché.

.
Loňské zážitky z časovky Kol-Ja najdete zde: http://fonfus.blog.cz/1004/jak-jsem-zavodil-na-akci-kol-ja
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama