Matka příroda je pěkná děvka. (Murphyho 10.zákon)

Jak jsem "závodil" na akci Kol-Ja

20. dubna 2010 v 21:42 | Fonfus |  Stojí za pozornost
Nevím, co mě to napadlo se jako cyklista kategorie AA (absolutní amatér) přihlásit na časovku o délce 11 km, která se každoročně pod názvem Kol-Ja jede mezi Holými Vrchy a Jabkenicemi na Mladoboleslavsku. Asi jsem si chtěl dokázat, že po zimních spinningových lekcích ve frekvenci 1x týdně mohu konkurovat bláznům, kteří najíždějí objemy už od ledna. Teď už vím, že nemohu.

Z domu jsem v neděli vyjel o půl hodiny později, než jsem si přál, na cyklokompjůtru úctyhodné 3 letošní kilometry. V půl desáté jsem dorazil na prezenci závodníků, vyfasoval si číslo 45, děkoval osudu, že přede mnou jsou pánové kolem pětapadesátky , a řekl jsem si, že aspoň jednoho musím dojet. Pánové byli veselí a vypadali, že jedou hlavně proto, aby si udělali žízeň. Další zmýlená.


Na startu se mísili závodní cyklisté s amatéry, a to v poměru zhruba 20:1. Ničeho jsem nedbal, a než abych poslouchal, kolik tisíc má kdo letos nalétáno, jak drahou součástku kola se komu podařilo výhodně koupit, a jaké jsou plány na další cykloměsíce, jel jsem se projet po okolí, abych byl v 10:45 na startu. Nešlo si nevšimnout silného protivětru, který mě měl doprovázet celou cestu.

Zhruba pět minut před startem jsem dorazil na start, a výše zmiňované pány jsem nějak nemohl poznat. Někteří dokonce měli na hlavě helmu, kterou používají profíci při časovkách (soukromě jí říkám šišoun). Hecovali se, a najednou vůbec nevypadali, že by jeli kvůli žízni. Byl jsem tímto obrazem tak rozhozen, že jsem si zapomněl vynulovat kompjůtr, ačkoliv jsem si od rána říkal, že právě to nesmím zapomenout udělat. Ale to byla drobnost, jak se mělo již brzy ukázat.

Konečně přímo na startu. Startér mi ohlásil půl minuty do startu, a pak zběžně přehlédl můj úžasný cykloohoz a trekingové kolo, kde viděl držák na dětskou sedačku, brašnu s nářadím, ba ani světla nechyběla. Deset let staré černé podvlíkačky pod cyklokalhotami v kombinaci se šedivou flaušovou vestou od OMV za natankovaný benzín ho pravděpodobně zaujaly. O tom, že i s touto výbavou mohu zajet slušně, jsem byl celkem přesvědčen. Toto přesvědčení mi vydrželo ještě dalších pár desítek sekund.

Start! Vypálil jsem o sto šest a doufal, že první krize přijde až za kopcem na Holé Vrchy. Nepřišla. Krize přišla ještě pod kopcem, zhruba po 300 ujetých metrech. V silném protivětru jsem nemohl popadnout dech a najednou jsem byl zcela mimo roli. Kopec jsem spíše vydrápal, než vyjel, a když už jsem si nahoře chtěl vydechnout, přišel takový vítr, že jsem na průměrnou rychlost přes 30 km/h, kterou jsem si osobně nařídil, mohl zapomenout. Největší slastí byl sjezd ve Ctiměřicích, po kterém jsem předjel prvního závodníka - byl to klučina v kategorii děti, startovní číslo 35. To jsem ještě netušil, že to je první a poslední jezdec, kterého jsem překonal, a že už bude jen hůř, mnohem hůř.

První minutu mi nadělil jezdec s číslem 46, a to přímo v Semčicích. Chvilku se mě držela myšlenka, že pojedu s ním. Tato myšlenka mě opustila stejně tak rychle, jako mě opustil onen závodník. Ani nevím, jak jsem se dodrápal do Pěčice, průměrná rychlost se pohybovala pár kilometrů nad dvacítkou, to už mi bylo jasné, že nedělní dopoledne jsem měl prožít jinak. Na výjezdu z Pěčice mě předjel další závodník. Jeho strojové dýchání a strojová práce nohou mi naznačily, že bez dechu daleko nedojedu. Když jsem viděl, že má na zádech číslo 51, začaly se o mě pokoušet mrákoty. Tenhle chlapík mi už v této chvíli dal 6 minut!

Nohy neposlouchají, pekelně mě bolí ruce, jízda proti větru mě nikdy nebavila, a dnes mi ani hlava nepomáhá. Naštěstí mi pomáhají dva odresovaní jezdci, kteří se mi objevili na dohled. Dojíždím je, ale radost opět střídá zklamání - ti s námi dnes časovku nejedou. Když předjíždím paní na starém kole, už ani o ničem nepřemýšlím a jen se modlím, abych už byl v cíli, a aby mě už nikdo nepředjel.

Do Jabkenic vjíždím s dalším závodníkem v zádech. Mám na něj náskok asi 50 metrů, říkám si, že toho už před sebe nepustím. Euforii z dojezdu do cílové obce střídá těžké deprese. Cílová páska se nachází v kopci u fotbalového hřiště, zatím v nedohlednu, tuto část Jabkenic bohužel neznám, což se již brzy ukáže jako chyba. Šlapu naplno, na těžký převod, ale jen do chvíle, než se mi pod kolem objeví nápis 200 m. V tu chvíli hlava vypíná a přestává dávat pokyny zbytku těla. Na značce 100 m mě předjíždí onen závodník, kterému jsem v duchu slíbil, že mě živého nedostane. Na zádech má číslo 50, za pár vteřin mi mizí z dohledu. Do cíle jsem se spíše dopotácel, pár metrů za čarou jsem se skácel do trávy a jal se oživovat základní životní funkce. Paní v cíli si mě chtěla vyfotografovat, ale při pohledu na můj obličej si to rozmyslela. Tedy aspoň doufám.

Do cíle dojíždějí další a další borci a borkyně, ale to jde zcela mimo mě. Po dlouhých minutách odcházím (po svých!) do areálu fotbalového stadionu. Za startovní číslo bych měl dostat polévku, ale toto ocenění vzdávám - mám pocit, že by se polévka nestihla dostat tam, kam by měla. Chvilku přemýšlím o pivu, tato myšlenka mě nakonec zaujala tak, že jsem ji zrealizoval. Vida, hlava je zase v pořádku. Popíjím desítku budvar a poslouchám diskuze kolem. O sérii Masters, o víkendových kolizích závodů, o vidlicích za dvacet tisíc, o dvaceti osmi tisících kilometrech najetých ročně. Se svými loňskými 828 kilometry se do diskuze nezapojuji, možná jsem až zbytečně moc skromný. Jedno vím však jistě: příště tady budu zase. A budu silnější, odolnější a lepší. Uvidíte. Jen ještě přemýšlím, zda s sebou do sedačky vezmu dceru, nebo to vyhraju bez ní.

PS: Rád bych se s Vámi podělil i o svůj výsledný čas a pořadí dle výsledkové listiny. Ta však bude zveřejněná až na konci týdne, takže jestli chcete, podívejte se na stránky www.kol-ja.cz, na výsledkové listině druhý řádek odspoda, tedy 69.místo. Ten klučina mě totiž evidentně nepředjel…
 


Komentáře

1 David Sutr David Sutr | 21. dubna 2010 v 18:10 | Reagovat

Ahoj Davide,
tak tohle mě hodně pobavilo. Příště dej vědět, můžeme si to dát spolu, já loni najel 1000, takže bych měl jen pofidérní výhodu věku. A mimochodem, vím o čem zhruba mluvíš, já se takhle jednou účastnil běžeckých závodů...

2 Jarda Jarda | E-mail | 26. dubna 2010 v 23:42 | Reagovat

Skvělej článek! Palec nahoru!!! :-D

3 Lucka Kaloudová Lucka Kaloudová | 1. května 2010 v 13:02 | Reagovat

Tak nakonec 15. místo z 18 závodníků - to není tak špatný :-) My se zase účastníme jako naprostí amatéři čtyřiadvacetihodinovky, ale už víme, co od toho máme (ne)čekat a jdeme do toho s tím, že nás budou bolet zadky ještě dva týdny potom :-D www.volny.cz/lemans

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama