
Sice až dva týdny po vánočních a novoročních svátcích, ale přesto jsme se i v Kosmonosích dočkali nádherné sněhové nadílky. Rozesmáté děti konečně mohly využít své saně, boby, lyžičky, postavit konečně pořádného sněhuláka, na kterého se těšily celý rok. Psi na vodítkách poskakují v závějích, ti malí šikovně skáčou ve stopách svých pánů. Zapomenuté rozsvícené vánoční stromky na zahradách rodinných domů nás vrací do pohodových dnů konce roku, sněhové vločky milosrdně zakrývají místa, která jinak mnohdy budí pohoršení, pohled na zasněženou zvonici osvětlené Lorety v lidech probouzí pýchu na město, ve kterém žijí.
V kosmonoském kopci v Hradišťské ulici leží uválený a rozježděný sníh. Pitomci na letních gumách co chvíli kopec zablokují. "Vyjíždějte jen v případě nutnosti," zní odevšad. Jako poděkování čekají na ty, kteří skutečně zbytečně auto nevyhrabávají ze sněhu a jdou po svých na autobus, většinou těžké chvíle chůze po "chodnících", které se staly obětí sněhových radlic a pluhů. Auta mají přeci jenom přednost. Tedy ta, která neuvízla za sněhovými mantinely na parkovištích a podél silnic. Většina z řidičů však alespoň ctí pravidla bezpečné jízdy. Menšina však ani teď ne. Boží mlýny snad melou; jen aby nesemlely i chodce, kteří chtě-nechtě musí také po silnici. Město se hemží lidmi v oranžových vestách, kteří mají v ruce hrabla a lopaty. Dělají, co mohou. Jejich boj je však už předem prohraný. A oni to vědí. Nezáleží na tom, jestli v Boleslavi, Kolíně, Praze, v Kosmonosích. Desítky majitelů kosmonoských domů jim bez remcání pomáhají, Kubera-nekubera. Desítky ostatních majitelů domů si libují, že už kolem svého domu nemusí ani hrábnout. Bude tedy čas nadávat silničářům, úřadu, oblačnosti nad hlavou, prezidentovi. Na protažených chodnících a cestách se opět objevují psí lejna různých velikostí. V té bílé kráse nyní působí stokrát odpudivěji, než normálně.
Příroda je mocná, říkám si, když vytahuji své unavené nohy z hlubokého sněhu na chodníku, a v dáli vidím koncová světla autobusu mířícího na Mnichovo Hradiště. Sedám tedy také do auta. Opět potkávám lidičky v oranžových vestách s hrably v ruce, vidím sypače, pluhy. Uhýbám rozjetému autobusu, unavený řidič děkuje. Za oknem auta opět poletují vločky. Pole a silnice téměř jedno jsou, bílá je bílá, už je to tak. Děti ve školkách staví své sněhuláky a iglú, lidé v restauracích si dávají svařáky a čaj. Doma nám konečně funguje rozbitý kotel. Stěrače stále stírají stovky bílých vloček. Kosmonosy jsou čisté, bílé, dechberoucí. Těším se na horké kafe. Matka příroda je čarodějka.