close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Matka příroda je pěkná děvka. (Murphyho 10.zákon)

Nezapomenutelný mejdan s Brucem Springsteenem v Mnichově (Olympijský stadion, 2.7.2009)

20. července 2009 v 21:56 | Fonfus |  Můzikáááá
Po bezmála pětihodinové jízdě se blížíme k Olympijskému stadionu v Mnichově. Obloha se šeredně zatáhla, místy ji protínají blesky. Je však neuvěřitelné, že čím blíž jsme začátku koncertu Bruce Springsteena & E-street bandu, tím se od nás černé mraky vzdalují. Že by předzvěst něčeho nezapomenutelného? Je čtvrtek, 2.července 2009, něco kolem šesté hodiny večerní.

Bruce Springsteen vyrazil na turné po Spojených státech a Evropě, aby propagoval svou letošní desku Working On A Dream. Tak se jmenuje i celá tour, která byla na mnoha místech dlouho dopředu beznadějně vyprodána. Mnichov byl výjimkou, ale jak se později ukázalo, těch volných míst bylo na stadionu skutečně jen pár.


Parkoviště patřící ke stadionu je již plné, místo nacházíme v nedalekém parkovacím domě P+R. Sazba 1,50 € za den je velice příznivá. Na stadion dorážíme zhruba hoďku a půl před plánovaným začátkem koncertu. Všude kolem voní párky a pivo, to je čepované do vratných plastových kelímků s ouškem. Podle reklamních tabulí to vypadá, že mají levnou Becherovku, a to za 1 - 1,50 €, což je při ceně piva 3,50 € nabídka vskutku velkorysá. I jako slabý němčinář si ale později uvědomuji, že se jedná o zálohu právě na ten plastový kelímek s ouškem (v němčině Becher). Vyrážíme také na toaletu, podle německého musteru čistá, jen mi bylo chvilku trapně, když jsem na talířek, kde se pokládají drobné, položil jen dvaceticentovou minci. Jak jsme si však po chvilce všimli, geniální německá hajzlpaní (do báby měla ještě relativně daleko) to měla vymyšlené fikaně: drobné mince vždy hned hodila do zásobníku pod stolečkem, takže na talířku ležely pořád jen mince v hodnotách 1€ a 2 €. Nedivil bych se ani, kdyby byly k talířku přilepené.

Kolem nás se valí davy, mnoho fanoušků i fanynek má na sobě trička prodávaná u příležitosti předchozích vystoupení Bruce a E-street bandu. Nejvíce jich je z turné The Rising, které proběhlo v roce 2003. Mimochodem, tu desku považuji za Bossovu nejlepší. Také pokukujeme po oficiálních prodejích triček a dalších suvenýrů na památku, ale triko za 30 € je i pro nás bohaté přeci jen dost. Zvlášť, když se na Bruceových stránkách dají stejná trika koupit za 25 - 30, ale dolarů. Využijeme tedy spíše kouzla internetového obchodování….

Procházíme vstupní branou. Vody musí zůstat za branou, to je asi všude na světě stejné, nicméně žádná další prohlídka se nekoná. Pravdou tedy je, že toho na sobě díky počasí, které se mezitím prokouzlilo do příjemného večera, toho na sobě moc nemáme. Jestliže jste někdy byli v pražské O2 Aréně, odečtěte si asi tak 20 minut, abyste si dokázali představit, jak rychle jsme byli uvnitř areálu, který má oficiálně 75 tisíc sedaček. Stadion i po těch téměř 40 letech vypadá majestátně, bavíme se o tom, jaký to musel být atraktivní džob ty sedačky ručně montovat. Hlavní kotel hned pod pódiem je téměř plný, jinak stadion zívá poloprázdnotou…kde je ta pověstná německá přesnost? Vždyť do začátku koncertu uvedeného na vstupence zbývá zhruba půlhodina. Hledáme náš sektor Z. Na to, jak pozdě jsme lístky rezervovali (v březnu), máme neuvěřitelná sedadla, přímo proti pódiu. No, spíš pódijku. Z naší 80.řady vypadají postavičky na pódiu jako mravenci, uklidňují nás ale zejména obří obrazovky po obou stranách pódia. Je půl osmé, jsme plni očekávání, je krásné počasí, davy stále proudí…

Bruce Springsteena znám dlouho, ale evidoval jsem ho ale hlavně jako muzikanta, který se často objevuje v rádiu. Zlom nastal zhruba před 7 lety, kdy se mi dostalo do ruky koncertní vystoupení Bruce a E-street bandu, které natočila společnost HBO v roce 2001 v Madison Square Garden v New Yorku. Jestliže jste koncert viděli, jistě víte, o čem mluvím. Když jsem pak o pár let později viděl záznam koncertu z turné The Rising z Barcelony, byl jsem lapen navždy. Toho Bruce musím vidět! A když nejede Bruce k nám do Česka, musíme my k němu. Informace z předchozích koncertů této šňůry, které k nám pronikaly skrze internet, zněly neuvěřitelně pozitivně. Fakt je možné, aby se Boss i s kapelou i po nějakých třicet let drželi v takové formě, a že uhrají v obrovském nasazení bezmála tříhodinovou show? Odpověď nám měly dát následující desítky minut….

Boss však na sebe nechává čekat. Oficiální začátek měl být v půl osmé, teď je krátce po osmé. Publikum se snaží idoly vyvolat na pódium v domnění, že se schovávají ve stanech za pódiem. Namísto nich po pódiu poskakují postavičky, které zkouší nástroje, nebo lepí set listy k nohám muzikantů. Pódium je připravené, nevypadá to na nějakou výstřednost, vždyť hlavní devizou Bruce a E-street bandu byla vždycky hudba. Krátce před čtvrt na devět do areálu vjíždí 4 stříbrné a 1 černá "dodávka". Aha, backstage evidentně ve stanech nebyl. Ozývá se první frenetický aplaus, za dvě minuty se na pódiu objevuje Nills s tahací harmonikou, hraje nějakou německou lidovou melodii, lidé, samozřejmě zejména Němci, jásají, mezitím se na pódiu objevují ostatní muzikanti…a jako poslední Boss - sám Bruce Springsteen. Stadion se otřásá, těžko odhadovat počet lidí, snad padesát, snad šedesát tisíc fanoušků? One-two-three-four…a stadionem se rozezní tóny Badlands… sny se plní…stačí jen jít jim trošku naproti.

Springsteen je proslavený mimo jiné tím, že každý jeho koncert je svým způsobem originál. Má sice určitou pevnou kostru koncertu, ale kolem ní nabaluje vždy jiné písničky, nebo minimálně v jiném pořadí. Často se lze - při pohledu na původní set listy a skutečně zahrané skladby - přesvědčit o tom, že mnohdy jde o výraznou improvizaci - buď na základě přání lidí z kotle, kteří, jelikož toto dobře vědí, jsou mnohdy vybaveni transparenty s názvem skladby, kterou by chtěli slyšet. Nebo - a to byl případ čtvrtečního večera-byla na programu dne jiná událost, tedy narozeniny pianisty Roye Bittana. A to rovnou šedesátiny!
Koncert se plynule změnil v narozeninovou oslavu, přičemž publikum i tentokrát řičelo nadšením a přidalo se ke gratulantům. Každopádně je vidět, že Springsteen je s kapelou jedno tělo a jedna duše, hraní všechny naprosto pohlcuje, a jelikož jsou všichni výteční muzikanti, mohou si toho během představení dovolit skutečně mnoho. Kapelu na turné doplnil pár černošských vokalistů, a také houslistka, která s kapelou jela už turné k The Rising, a která navíc v Mnichově místy suplovala chybějící kytaru nepřítomné Patti Scalfy.

Přesto jsou první pocity minimálně rozpačité. Důvodem je zvuk, který se dostává k našim uším na tribunu. Je jednoduše řečeno příšerný. Basový, absolutně bez výšek, přeřvaný, asi jako když špatně vyladíte subwoofer. Nevím, jak to slyšeli lidé níže, než jsme byli my, ale nahoře pod střechou to bylo něco strašného. Ne, že by se zvuk odrážel kolem nás, jak to známe z pražských arén, ale ke kvalitě hodné vystupujícího měl daleko. Ze začátku ještě lehce časově neseděla videoprojekce se zvukem, sice o zlomek vteřiny, ale přesto byl promítaný obraz rychlejší než zvuk. Ale - na všechno si jde zvyknout. Uši si zvykly na ten nepříliš povedený rámus, oči začaly sledovat, co se děje na pódiu a v jeho okolí. Mimochodem - pódiu nelze nic vytknout. Střídmé, přitom efektní, ve druhé části koncertu bylo určitým zpestřením promítání davů fanoušků uprostřed pódia. S příchodem tmy se dojem z pódia a světelných efektů ještě umocnil.

Zařekl jsem se, že se budu snažit vyvarovat pojmu "vrchol večera". Párkrát to možná nahradím pojmem "hudební orgasmus", ale těch vrcholů bylo tolik, že by to bylo suverénně nejpoužívanější slovní spojení v tomto článku.

Po Badlands přišla první ochutnávka z nového alba Working On A Dream, a sice My Lucky Day. Stadionovka jako vyšitá! Nedlouho poté zazněly první tóny vlajkové lodi tohoto alba, skladby Outlaw Pete. Nádhera. Kdo píseň znáte, umíte si asi představit ty pasáže, kdy se vše jakoby stupňuje až k vrcholu…kdo neznáte, mrkněte na YouTube, skladnu tam najdete, společně s dalšími desítkami klipů z Mnichovského koncertu. Pak přišla první improvizace, která nebyla na set listu - Bruce zahlédl plakát s nápisem Spirit In The Night, a tak přání splnil. Na celé kapele bylo vidět, jak si toto vybočení užila, publikum, které se hlasitě připojilo k refrénu, jakbysmet. Při této skladbě byl poprvé do dění zapojen blonďatý německý zpěváček, zhruba desetiletý, který se tedy nebál vlka nic! Při Working On A Dream jsme společně s Brucem postavili dům lásky, štěstí, pohody, víry…apod. Kdo znáte živá vystoupení tohoto zpěváka, víte, o čem mluvím. Mimochodem, pískání zde zajišťoval (kromě desetitisíců fanoušků) "těžkotonážní" Clarence.

Do skladby Johny99 se jelo relativně podle plánu, pak už mohli muzikanti papírové set listy zahodit a nechat se vést "šéfem". Dalším songem na přání byl Atlantic City, hned poté následoval pravý rokec Seven Nights To Rock, což byla další příležitost pro desetitisíce hlasivek. (Dny v týdnu totiž umí v angličtině i většina Němců). Po chvilce přišla skutečná improvizace. Bruce si vytáhl z kotle plakát k narozeninám Roye Bittana, dle kterého by měl pianista dostat k šedesátinám "Pretty Woman", vyobrazenou v sexy bikinách. Po vteřinách víceméně oční komunikace se začaly z pódia do mnichovské noci šířit první tóny slavné Orbisonovy skladby. Bravurní, vynikající, první hudební orgasmus pro celý stadion, stály již i téměř celé tribuny. Aby Bruce udržel šílící a lačné davy v provozní teplotě, nasadil další klasiku Because The Night, jejíž součástí bylo i neuvěřitelné Nillsovo kytarové sólo. Stadion zpíval desetitisíci hlasů, že noc patří milencům, ačkoliv bylo jasné, že tahle nezapomenutelná noc patří nám všem. (Navíc jsme s sebou neměli žádný dámský doprovod).

Další koncertní peckou je hit z The Rising Waiting On A Sunny Day, refrén opět zajišťoval spolu s námi blonďatý klučina z kotle. Je jen málo tak pozitivních, a přitom tak jednoduchých skladeb. Nečekaně jsme se dočkali i The River, jejíž první sloku zazpívali "a capella" fanoušci textu znalí. Po novince Kingdom Of Days následovaly hity Lonesome Day a titulní skladba z desky The Rising se stejnomenným názvem. To už začínalo být jasné, že jdeme do finále normální hrací doby.
Posledním hitem před vytleskáním prodloužení měl být dle set listu hit Born To Run, pak ale nečekaně následovala ještě skvělá Tenth Avenue Freeze-Out, kde nejen Bruce, ale i celý band dokazovali, kolik energie v sobě po téměř dvou a půl hodinách hraní mají. Upřímně řečeno, myslím, že nadšení diváci jim tu energii vraceli zpět na pódium měrou vrchovatou.

I vytleskali jsme si přídavky. Začalo se pomalou Hard Times, ale pak už to jelo. Snad jako důkaz fyzické zdatnosti hudebníků se z pódia začal valit jeden rychlý song za druhým, vrcholem byla směs rock'n'rollů nazvaná Detroit Medley. Překlopila se jedenáctá hodina, ale vrchol měl teprve přijít. A přišel…to už byl opakovaný totální nepředstíraný hudební orgasmus, kterého dosáhly desetitisíce nadšených fanoušků společně. Komu se to poštěstí, že…nám k tomu stačilo spojení písní Dancing In The Dark a Glory Days… polomrtví, s dlaněmi napuchlými od tleskání, s pocitem tribuny houpající se pod našima nohama děkujeme všem na pódiu. Bez deseti minut celé tři hodiny nás tahle parta s jedinečným Brucem v čele bavila. 170 minut bez pauzy! Lidé z kotle odchází pomalu, jakoby očarovaní tím, co během krásného letního večera prožili. Tribuny vesměs čekají, vydýchávají, čekají na odjezd hudebníků. Když se tak stane, celý stadion opět povstává a vyprovází muzikanty dlouhým potleskem. Existuje ještě větší vyznání vděčnosti?

Sedíme na opěradle sedačky, kroutíme hlavou, moc nechápeme, co jsme právě prožili, snažíme se to vše vstřebat. Je jasné, že čím delší doba od tohoto koncertu uplyne, tím víc budeme vnitřně přesvědčeni, že se jednalo o zážitek stěží opakovatelný. Sedáme do auta, o půlnoci opouštíme katastr Mnichova. Z německých rádií zní Springsteen, pak stačí stisk jednoho tlačítka na přehrávači a slyšíme první tóny Outlaw Pete. Bruce si s sebou bereme domů. Unavení, šťastní, každý z nás si své zážitky zpracovává po svém. V půl šesté ráno parkuji před domem. A všechno se zdá být jako nádherný sen…a vše se už teď zdá tak strašně dávno….

Dle vyjádření doprovodu kapely na oficiálních Bruceových stránkách jsme byli svědky jednoho z pěti nejlepších koncertů v rámci tohoto turné. Nemohu posoudit, ale show to tedy byla pořádná. A jaké je mé hodnocení koncertu pomocí čísel:

Show 100%
Škoda, že nejde dát procent víc. Až se bojím, jestli se nějaký další koncert může tomuto zážitku vyrovnat.

Publikum 100%
Můj první koncert v Německu, a musím říct, že jsem byl z převážně německých fanoušků nadšen!

Zvuk 50%
Dle záznamů na YouTube byl zvuk vpředu, možná spíše v nižších polohách dobrý, ale to, co jsme slyšeli my na tribuně, to koncert degradovalo.

Pódium, světla 100%
Pódium i efekty přesně tak akorát, plátna skvělá, když je skvělá muzika a skvělí hudebníci, není potřeba laserů ani ohňostrojů. Jde přeci o hudbu.

Výběr skladeb 95%

Musím to ze sebe dostat. Přes všechna pozitiva, která mi koncert nabídl, jsem neslyšel tři skladby, které považuji ve Sprinsteenově kariéře za jakési vlajkové lodě: Thunder Road, Jungle Land a Land Of Hope And Dreams. Jasně, mohu si je doma pustit na koncertním DVD, ale slyšet je naživo… ale možná je to dobře: mám důvod vyrazit na další koncertní šňůru této sestavy znovu. Snad se toho "znovu" dočkáme všichni hodně brzy.

Celkové hodnocení koncertu: 98%

Nejsem si ale ani trochu jist, že kterýkoli jiný koncert může dosáhnout vyššího hodnocení. Kdyby byl ve čtvrtek 2.července v Mnichově lepší zvuk, a kdyby Boss nabídl aspoň jednu ze tří výše jmenovaných skladeb, bylo by tady na konci trojciferné číslo. Bez jakýchkoli pochybností!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama