Sport umí být krásný. U aktivního je to jasné, proto se přeci provozuje. Pasivní, tedy ten, který sledujeme
přímo na sportovišti nebo v televizi, přináší navíc ještě pocity, kdy vám po těle běhá mráz a chlupy se ježí, přejete si, aby ten zápas nikdy neskončil, nebo naopak - proboha, už to pískni.
přímo na sportovišti nebo v televizi, přináší navíc ještě pocity, kdy vám po těle běhá mráz a chlupy se ježí, přejete si, aby ten zápas nikdy neskončil, nebo naopak - proboha, už to pískni.
Víkend plný sportu v televizi nám toto nabídl. Jednou mi jezdil mráz po zádech na tou krásou, to když se v pátek proti sobě postavily hokejové týmy Slavie a Plzně. Chlupy se mi pak ježily hrůzou v sobotu večer, když jsem - a zpětně vůbec nevím, proč jsem ten fotbal vlastně pustil - sledoval kvalifikační zápas Slovinsko-Česko.
Hokejoví gladiátoři nabídli patnácti tisícovkám diváků v O2 aréně a další stovkám tisícům u televize nezapomenutelný zážitek. Od začátku útočný hokej z obou stran, vedení Slavie 4:1, srovnání na 4:4, včetně kuriozního vlastního gólu Slavie, hattrick slávisty Bednáře, jehož třetí gól zanamenal vedení 5:4, úpornou a neutuchající snahu Plzně zápas vyrovnat. To, co se stalo vteřinu před koncem, mě zcela pohltilo. V momentě, kdy už ani televizní kamery přes slavící slávisty nemohly pořádně zabírat dění na ledě, v době, kdy slávističtí fanoušci jásali s rukama nahoře nad postupem do finále, přišla pouhou vteřinu před koncem neuvěřitelná gólová střela Martina Straky, který vyrovnal na 5:5. Červenobílá lavina v hledišti nevěřícně zírala na led a na kostku, modrobílí plzenští fanoušci vstřebávali ten pocit naprosté euforie. Nebetyčná euforie a stěží popsatelný smutek, právě to patří k hokeji a ke sportu vůbec. Proto lidé na sport chodí, proto ho sledují v televizi. A když jim pak oba týmy nabídnou oboustranně útočnou smršť v prodloužení a stěží uvěřitelný příběh při nájezdech (ano, nasazení Růžičky juniora na rozhodující nájezd je jak moment z nějaké knížky), člověku je líto, že něco tak skvělého končí…pánové, to byl skvost, o tomto zápase se bude ještě dlouho mluvit (navíc ČT4 jej pak v sobotu odpoledne zařadila v repríze, takže jsem zápas viděl ještě jednou…)
Jaký to - bohužel - rozdíl v porovnání se sobotním večerem. Naladil jsem dvojku, abych se podíval, jak si povedou naši fotbalisté v jednom z rozhodujících zápasů světové kvalifikace. Plno řečí předem, a skutek utekl. Devadesát minut jsem čekal na nějaký zázrak, abych po závěrečném hvizdu pochopil, že od těchto manekýnů, kterých jediná starost je, aby vypadali při zápase dobře a nepadala jim čelenka, se výkonu na hranici sebeobětování nedočkám. Strašlivý výkon, přičemž nevím, koho bych měl vyzvednout, chybějící nasazení, spokojenost s bodem na hřišti soupeře, který ještě před nějakými dvěma lety patřil mezi podprůměrné týmy, to vše mě hrozně zklamalo. Korunu tomu nasadil trenér Rada, který byl v zásadě spokojený s bodem "na silném soupeři", a který nezapomněl zdůraznit, že celý národ chtěl hrát na dva útočníky, tak přeci jeho přání splnil. Pro větší objektivitu ale nutno podotknout, že nekoukatelný fotbal to byl z obou stran. Body ale ztratili
Slovinci, to je bez debat. Jsem zvědav, co se podaří nároďáku změnit do středy, kdy v Praze hostíme Slováky. Opět budu u toho, sice jen u televize, tentokrát však v momentě, kdy se mi budou nudou zavíral oči, použiji tu kouzelnou pomůcku, která se jmenuje dálkový ovladač…
Slovinci, to je bez debat. Jsem zvědav, co se podaří nároďáku změnit do středy, kdy v Praze hostíme Slováky. Opět budu u toho, sice jen u televize, tentokrát však v momentě, kdy se mi budou nudou zavíral oči, použiji tu kouzelnou pomůcku, která se jmenuje dálkový ovladač…