
Dvě události, týkající se života a smrti, plnily v posledních týdnech novinové titulky a veškeré dostupné zpravodajství : hrozivě vypadající pád a následné zázračné uzdravení skokana na lyžích Jana Mazocha, a pak kulka v hlavě hudebního skladatele Karla Svobody. Jeden život téměř neuvěřitelně zachráněný, druhý neuvěřitelně jednoduše zničený. Jan Mazoch strávil několik dní v umělém spánku, doopravdy bojoval o holý život s nejasnými možnými následky a díky skvělým polským lékařům a neuvěřitelné podpoře (zejména polských!) fanoušků se ze všeho zlého dostal a vrací se zpátky mezi lidi a s velikou pravděpodobností se také vrátí i ke sportu. Což pro ty, kdož viděli jeho pád, může být malý zázrak.

Oproti tomu Karel Svoboda, bezesporu hudební pojem nejen v České republice, otec tří dětí, z nichž jedno sotva chodí, svůj život jednou střelou do hlavy ukončil. Nevím, jestli se někdy dozvíme, co bylo tím mechanizmem, který toto jednání spustil. Žvásty v bulváru nelze brát vážně, a trošku cynicky dodám, že "po pitvě je každý generálem". Svoboda si v životě prožil svoje, smrt milované manželky i čtyřleté dcery, a přesto tyto tragédie, které by mnohé z nás srazily na kolena, přestál. Právo na sebevraždu má každý z nás, a apriori ji jako možné východisko z určité velice výrazně kritické a beznadějné situace i dokáži neodsoudit. Ale jen za předpokladu, že po sobě nezanechám manželku , malé dítě a obrovský prostor pro spekulace.
Jan Mazoch, díky vůli žít a skvělé péči lékařů, svůj boj o život vyhrál a zůstane u mě tím, kdo se podruhé narodil. Karel Svoboda pro mě zůstane skvělým muzikantem, který se zastřelil na zahradě. Ve svém posledním životním boji tak zůstal hluboko v poli poražených.