Byl jsem vychován tak, že zdravím, děkuji a prosím. Zdravím nejenom lidi známé, ale i lidi mě neznámé - třeba, když jdu venčit psa a potkám jiného pejskaře. Ne tedy všechny lidi, samozřejmě :-) A hlavně - odpovídám na pozdrav. To mi bylo mými rodiči vštěpováno jako základ slušného chování a totéž, někdy až nekompromisně, vyžaduji od své malé dcerky. Popřeji-li někomu dobrý den, tak nějak automaticky očekávám to samé od toho dotyčného. Jistě - toto očekávání je svým způsobem "prkotina", ale už to o daném člověku cosi napovídá. Samotnému je mi někdy trapně za lidi, kteří jsou vámi pozdraveni, střetnou se s vašima očima a neodpoví. Je mi trapně i za sebe, když vyrazím bez brýlí a často ani dlouho nevím, komu na pozdrav odpovídám, případně někoho známého nepozdravím, jednoduše protože ho včas nepoznám.
Proč tuto moralitu vlastně píšu ? Asi proto, že jeden z těchto lidí, kteří vás a váš pozdrav sice zaregistrují, ale neobtěžují se odpovědět, je i sám pan starosta. A nutno dodat, že se mi to stalo, bohužel, už dvakrát (a bylo v obou případech v jednom z kosmonoských obchůdků z potravinami, jen pro upřesnění).