Matka příroda je pěkná děvka. (Murphyho 10.zákon)

Další Fonfusovy příspěvky na nové adrese

22. května 2012 v 21:22 | Fonfus |  Nejde zařadit
Od května 2012 pokračuji na jiné adrese, příspěvky původně určené pro tento blog naleznete na stránkách Naše Kosmonosy, odkaz zde: http://www.nasekosmonosy.cz/extra. Těším se na vaši návštěvu!
 

Můj první půlmaraton

23. dubna 2012 v 23:10 | Fonfus |  Stojí za pozornost
Na začátku bylo hecnutí. "Když poběžíte vy dva, běžím taky," prohlásil jsem jednoho říjnového večera v nejmenované mnichovohradištské restauraci, kde jsem se po dlouhé době viděl se svými kamarády, s nimiž jsem před patnácti lety začal odvíjet film svého pracovního života. Od slov nebylo daleko k činům. Jen registrace a poplatek. To stačilo k tomu, abych se hrdě stal jedním z jedenácti tisíc běžců, kteří se přihlásili na pražský Hervis Půlmaraton 2012, který byl naplánován na sobotu 31.března 2012.

Jak už se to někdy stává, kdo chvíli hecoval, hecuje opodál. A hecovaný běží. No jo, zůstal jsem na to nakonec z naší trojky sám. S Petrem jsem se byl jednou proběhnout, nestačil jsem mu moc, to nemohu říci, ale nakonec moje pata vydržela a jeho ne. Bohužel pro oba.

Trénovat jsem začal pozdě. Myslím tedy běhat; na spinning jsem chodil a chodím pravidelně, ty nohy si tedy určité pohyby pamatují. Ty nohy si to pamatují! Určité pohyby se totiž nedají zapomenout ani přes zimu. Letmým pohledem do svého tréninkového deníčku zjišťuji, že letos poprvé jsem běžel až o Vítězném únoru; tedy pět týdnů před startem půlmaratonu. Přesto jsem - aniž bych to nějak přeháněl - naběhal před startem téměř sto kilometrů. Z toho ale byly tři patnáctikilometrové štreky. Na větší vzdálenost jsem si netroufal, to jsem si schovával až do Prahy. Cíl základní byl doběhnout, cíl vyšší doběhnout pod dvě hodiny.

Reportáž z Beskydské Sedmičky 2011 aneb Jak se nám podařilo neumřít

11. prosince 2011 v 22:26 | Fonfus |  Stojí za pozornost
Následující text popisující dost možná největší sportovní vrchol našich dosavadních životů vznikal dlouho, předlouho. Je jakýmsi hodiníkem (menší měrná jednotka než deník) naší účasti na Beskydské Sedmičce 2011, akci, která se honosí podtitulem Mistrovství ČR dvojic v extrémním přechodu Beskyd. V naší hobby kategorii na nás čekalo 86 kilometrů do dálky, necelých 5 kilometrů do výšky, a časový limit 30 hodin. A ještě než se začtete, mám zde jedno varování: je to dlouhý! Takže nejlépe vytisknout a číst třeba...třeba večer v posteli, nebo kdykoliv na záchodě :-))
.
Nápad a příprava
.
Už v roce 2010 jsem v týdeníku Sedmička zaregistroval první zmínku o tomto sportovním zážitku. Chvilku jsem sledoval rady, jak trénovat (nejvíce jsem měl kupodivu chodit), ale pak jsem nějak nenašel nikoho jako parťáka, což je u závodu dvojic či trojic docela problém (no, upřímně řečeno moc jsem ani nehledal). No a za rok se ozval kamarád Mirek z Kosmonos, se kterým jsem se ještě před rokem neznal, a jelikož on je blázen a já jsem blázen, řekli jsme si, že do toho půjdeme, do trojice jsme doplnili ještě kamaráda taky blázna Pavla (taky z Kosmonos) a zaregistrovali se. Název Blázni z Kosmonos se nám líbil nejen proto, že je český, ale také že vystihoval naši náturu a zároveň odkazoval na naše město. Modří vědí.
.
Jenže registrace nebyla všechno. Chtělo to začít se hýbat. Jednou týdně spinning dobrý, ale není to úplně ono. Chvilku jsem taky bojoval s obuví, napoprvé jsem nekoupil dobře, tak jsem botky s prodělkem téměř jako nové prodal a koupil nové. Byly to nejdražší boty v mém životě, ale myslím, že to odpovídalo důležitosti celé akce. Poprvé jsme vyrazili v dubnu na Tvrďárnu, což je pochod v délce 55 km překrásným Českým rájem. Maso, ale téměř rovinka, pohoda džez v porovnání s tím, co jsme si naplánovali dále. Z Tvrďárny jsem si přinesl hnědočerný nehet na palci pravé nohy. Do původního stavu se pak palec vrátil doslova pár dní před startem Beskydské Sedmičky.
.
O našich dalších dvou hardcore tréninkových akcích - noční cestě z Kosmonos na Ještěd a poté o sedminásobném přechodu vrcholu Ještěd - tady už psát nebudu. Zážitky z těchto tvrdých tréninků najdete na stránkách www.fonfus.blog.cz. Zbývá snad jen podotknout, že po druhém tréninku se z naší trojice stala dvojice. Pavel z přípravy odstoupil, my jsme se přeregistrovali a dále se připravovali ve dvojici. Ale že by se z nás stali menší blázni, to ne. Jen způsob tréninku byl odlišný. Zatímco já ke spinningu přidal hodně kola a méně vytrvalostního běhu, Mirek dřepoval. Netroufám si říct, na jaké denní dávce dřepů Mirek skončil, ale já bych umřel. Zeptám se ho, a dám vám vědět. K úspěšné přípravě přispělo i konečně pěkné letní počasí, jaké v těchto končinách panovalo v poslední dekádě srpna.
 



Jé7 aneb sedmkrát na vrchol Ještědu

29. srpna 2011 v 23:05 | Fonfus |  Na cestách
...tak teda jo, dodrželi jsme slovo a v sobotu 13.srpna v 6 ráno jsme stáli u vlakový zastávky Liberec- Pilínkov, abysme absolvovali poslední generálku na Beskydskou Sedmičku, kdy máme přejít sedum nejvyšších vrcholů Beskyd za 30 hodin a ujít přitom zhruba 83 km, tak jsme si řekli, že dáme sedumkrát za den Ještěd, i když za bílýho dne, páč noc už jsme vyzkoušeli, a tak ne že bysme si mysleli, že tohle bude čurina, ale tak nějak jsme těch plánovaných 52 kiláků s převýšením kolem 3,5 km brali jako trénink, kterej se dá zvládnout, když pudem do sebe a nehrábne nám z toho střídání nahoru dolů nahoru dolů a šlapání na osmikilometrový trase Horní Hanychov - Ještěd - Světlá pod Ještědem a zpět a tam a zpět…

...začalo nás pět, no jo, celá delegace, k naší trojce Blázni z Kosmonos (Mirek, Pavel a já) přibyla ještě Pavlova přítelka Renča a Mirkův kámoš Pejřa, vlastně už i náš, páč jsme se viděli v dubnu na Tvrďárně, i když ten teda šel s tím, že vyleze poprvý na Ještěd, zamává a vyrazí sám pěšky do Mnichova, ne toho bavorskýho, tolik dovolený nemá, ale do Mnichova Hradiště, kdyby to teda někomu neseplo hned, když je dneska ten špatnej tlak a bio na trojce, ale to je jedno, i poprvé nahoru na Ještěd nás vyšplhalo pět, byl to teda záhul, sedm kiláků s převýšením skoro 600 metrů, cestou jsem zkoušel nahodit letadlo a trošku to urychlit, jak můžete vidět na fotce, ale v tý mlze nechytlo, tak jsme prostě museli po svejch, navíc jsme nahoře v tunelu pod lanovkou museli do pláštěnek a ponč a do sebe, protože začalo pršet, no, pršet , slabší povahy mi odpustí, prostě začalo chcát, vítr takovej, že nám z toho byla zima taková, že bysme snad ani pindíky pod pončem nenašli, no, asi jo, teda kromě Renči, i když nevím, no Pavla se zeptám, ne, no jasně že vím, vlastně nevím, teda to byl jen takovej trapnej ošklivej nepěkná odbočení, než vám řeknu, že v 7:43 jsme byli poprvý na kótě 1012 m.n.m., kde nás v dešti právě Renča vyfotila, čímž jí za to moc děkuju, patří tam na tu fotku taky....

Jak se dá "legálně" vyjebat s fanouškem fotbalové reprezentace

23. srpna 2011 v 13:49 | Fonfus |  Jak to vidím já
Je to jednoduché, byť údajně zcela neúmyslné.
.
Probíhá to asi takto:
.
1. V prosinci si jako zaregistrovaný člen fanklubu fotbalové reprezentace ČR zamluvíte vstupenky na kvalifikační zápas ČR-Španělsko na Letné.
2. Zamluvíte si krásné místo v sektoru H27 (za bránou, uprostřed, nahoře pod střechou) za 680 Kč. Je Vám dokonce nabídnut krásný dárkový voucher pod stromeček.
3. Čekáte na spuštění prodeje lístků na terminále Sazky.
4. Mezitím se Sazka potácí nad propastí bankrotu.
5. Čekáte. Zaplatíte roční polatek 200 Kč za členství ve Fanklubu.
6. V srpnu dostanete informaci, že namísto Sazky budou vstupenky distribuovány přes Ticketportál.
7. A pak také, že se změnily sektory určené pro Fanklub, a......cena vstupenek. A vysvětlení navýšení ceny?
"K této změně došlo z důvodu změny distributora vstupenek. Původně jím byla společnost Sazka a.s.,
se kterou ale vzhledem k jejím problémům, ukončila FAČR spolupráci. Z tohoto důvodu nebylo možné
zrealizovat progresivní systém cenové politiky (tj. čím dříve si objednáte, tím levněji vstupenku pořídíte).
Prodej vstupenek prakticky začíná až v tomto měsíci, což podle původního plánu je poslední časové
pásmo prodeje s nejdražšími vstupenkami."
8. Jako kompenzace je těm, kteří již lístky měli zarezervované, poskytnuta sleva 30%.
9. Objednáváte tedy lístky znova. Sektor H27 již pro Fanklub není, zkoušíte H28, který je pro Fanklub určen.
10. Cena za sedačku v sektoru H28 je 1900 Kč, se slevou 1330 Kč, tedy bezmála dvojnásobek částky, za kterou jste si lístek na toto místo zamluvili v prosinci.
11. Zaskřípete zuby a objednáte lístky do 14.řady za bránu za 735 Kč po slevě.
12. Doufáte, že Španělsko nepřijede s "béčkem".
13. Konec.

Z Kosmonos v noci až na vrchol Ještědu aneb vraždění neviňátek

11. srpna 2011 v 20:38 | Fonfus |  Na cestách
Úvodem
.
Naše chlapecko-chlapecká trojka zcela příznačně pojmenovaná "Blázni z Kosmonos" se pod vlivem dosud nezanalyzovaného pohnutí mysli přihlásila na zářijový extrémní třicetihodinový přechod sedmi vrcholů Beskyd, který je veřejnosti znám jako Beskydská Sedmička. Délka pochodu je 83 kilometry, takže jsme si řekli, že by to chtělo aspoň nějaký trénink. Osmdesát tři kilometry za maximálně třicet hodin bez ohledu na to, zda je den nebo noc, není asi žádná legrace po rovině, natož v horách. V dubnu jsme tedy v rámci prvního tréninku víceméně ušli (někteří jsme část odpajdali) 55 kilometrů na Tvrďárně, což je oblíbený pochod Českým rájem. Cítili jsme ale, že je to málo. Proto jsme naplánovali noční pochod na vrchol Ještědu (1012 m.n.m.) - navíc jsme se zařekli, že půjdeme jen a pouze po turistických značkách, tudíž ne nejkratší cestou. A ačkoliv jsem si představoval, jak vtipné vyprávění z pochodu napíšu, moc veselého jsme toho pohříchu nezažili. Ale postupně.
.
Startujeme
.
Den "D" jsme stanovili na pátek 1.července. Popoháněn zkonzumovaným čerstvým smaženým obalovaným květákem jsem dorazil téměř rovnou z práce v pět odpoledne na místo startu - do kosmonoského kempu. Cílem našeho týmu bylo vidět východ slunce na Ještědu, který Mirek vypočítal na 4:50 hod. Padesátikilometrový úsek bychom za necelých dvanáct hodin ujít měli, byť z větší části v noci. S Mirkem dáváme hned první pivo, já tedy jen malé, Pavel se zdržuje hlasování a pivo nedává. Vyrážíme na Bradlec, kde se napojujeme na červenou turistickou značku, která nás vede až do Bakova. Odtamtud míříme do Nové vsi, kde si U Čonků dáváme první oraz. Kluci k orazu polévku, já místo polévky kuřecí řízek s bramborem. Hodnocení? Za málo peněz hodně dobrého jídla. Ve večerce kupujeme preclíky a míříme směrem k pramenu Klokočka. Po deseti ujitých kilometrech Mirek ochutnává zázračný pramen a jde se dál. Mezi Klokočkou a Klášterem jsme se hurónsky vyřehtali, kdo mohl tušit, že vlastně naposled. Vzpomínali jsme na nedávný silný vítr, kdy jedna paní (tuším) na Pardubicku odešla ze skleníku, aby se podívala, jak kolem jejich domů letí vzduchem sousedova trampolína - a pár vteřin poté se skleník pod vlivem větru zhroutil. Událost tato politováníhodná inspirovala Pavla, aby na nápěv písničky skupiny Buty jednou ráno vymyslel následující text: Jednou ráno, přišel vítr, odnes tchýni, se skleníkem, jenom Mirek, stojí na zápraží a je šťastný.... (pozdravujeme tímto Mirkovu tchýni).
.
Od Kláštera už jen ve dvou
.
V Klášteře přišla první rána. Pro Pavla, který již delší dobu bojoval se zdravotním problémem, tady expedice skončila. Rozumně vyhodnotil situaci a usoudil, že tady je ještě dobré telefonní spojení a také ho zde odvoz lépe najde. Dále jsme tedy pokračovali ve dvojici. Poslední setkání tváří v tvář lidem (dále jsme viděli jen zvířata) proběhlo v hostinci v Borovici (pod kopcem na Mukařov). Obyvatelstvo zde bylo přívětivé, po dlouhé době se mě nikdo po objednání kávy nezeptal "jakou?", prostě jsme dostali echt turka. Další kofein jsme dodali trojkou studené koly, a po navázání družby s místním hostinským a dvěma místními štamgasty jsme zaplatili dohromady padesát korun, nasadili čelovky, vyndali svačinu, a vyrazili vstříc Ještědu. Před námi bylo ještě 30 nočních kilometrů. Minimálně pro mě zcela nová zkušenost. Zajímavým a uchvacujícím zážitkem pro mě byly zvířecí oči. Jasně, že v noci zvířatům při osvícení svítí oči, to jsem věděl, ale jelikož byla tma jak v pytli, tak pohled do desítek párů ovčích očí, nebo dlouhý pohled do očí kočičích (teda byla-li to kočka) mi zůstanou dlouho v paměti. Stejně tak jako cesta po modré značce od rozcestí Podhory do Ouče údolím Malé Mohelky. Na nejméně deseti místech zde byla Malá Mohelka vylitá na cestu, a s každým dalším nutným přebroděním jsem ztrácel část psychických sil. Ale i tohle se zvládlo.
.
O půlnoci na hranici
.
Přesně o půlnoci jsme překročili hranice a vstoupili do Libereckého kraje. Malinko jsme se zamotali v Hlavici. Podíváte-li se do mapy, tak zjistíte, že modrá značka se Hlavicí proplétá jako had mezi stromy. Myslím, že jsme viděli všechny pamětihodnosti této obce, a ještě něco navíc. V jednu chvíli jsme totiž nemohli najít modrou značku a zamířili někomu na zahradu. V tichu, jaké v Hlavici několik desítek minut po půlnoci panovalo, se najednou ze tmy ozvalo zlověstné "Co tady hledáte?". Na mou pravdivou odpověď "Hledáme modrou" se mohlo ozvat cvaknutí zbraně nebo pokyn "trhej". Nestalo se však nic, a tak jsme podél stáda pasoucích se krav (asi jsme je vzbudili) pokračovali směrem k Hrubému Lesnovu. Další zajímavostí tohoto časového úseku je fakt, že jak utíkaly desítky minut, tak svítící Ještěd byl vizuálně pořád stejně daleko. Nic dobrého pro psychiku, naštěstí ale stále nepršelo, čelovky svítily, jídla bylo dost - i když o pití to v mém případě říci nemohu. Kromě jednoho člověka, který šel proti nám po krajnici, a onoho tajemného hlasu, jsme až do ranního šplhání na vrchol nikoho nepotkali
.
A přeci jsme zmokli
.
Před třetí hodinou ranní, chvíli poté, co jsme se museli v obci Kotel vracet, protože jsme minuli odbočku, začalo pršet. Do té doby nebe plné hvězd ztmavlo a začalo na zem posílat déšť. Naštěstí nikterak vydatný, obléknout jsem se musel až při rozbřesku, který přišel před čtvrtou hodinou. Je škoda, že my lidé si tohoto nejkrásnějšího okamžiku dne užijeme za život tak málo. Ty chvíle, kdy začíná být světlo, vlhký vzduch voní čerstvostí nebo čerstvý vzduch voní vlhkem (nehodící si škrtněte), odevšad se ozývá zpěv ptáků...tato chvíle byla i tentokrát nezapomenutelná (nejčastěji jsem ji dosud prožil jako hlídka na skautských táborech). V této jinak překrásné chvíli jsme dorazili do Světlé pod Ještědem.
.
To nejhorší nakonec
.
Jestliže cesta ze Světlé na Frantinu by se po jedenácti hodinách pochodu dala nazvat masakrem, tak pro trasu z Frantiny k horské chatě Ještědka není jiné příznačné pojmenování, než vraždění neviňátek. V silném větru při teplotě kolem deseti stupňů se dva Blázni z Kosmonos drápali do kopce a s každou další minutou se vzdávali snu, že stihnou začátek východu Slunce. V této chvíli bych chtěl poděkovat svým Nordic Walking holím z Lidlu, které mě udržely nad vodou. O tom, jak strašná cesta to byla, svědčí i fakt, že 3 kilometry do kopce jsme šli déle než hodinu a půl! Přesto jsme v 5:20 fotili východ Slunce nad probouzejícím se Libercem. U vysílače jsme konečně narazili na rodinu, která nahoru vyjela vyvenčit psa (zajímavý koníček na sobotu půl šesté ráno). Kromě spících hotelových hostů vypadal hotel a jeho bezprostřední okolí jako zóna smrti. Ticho, jen vítr, nikde ani zmínka, kdy se otevírá bufet, natožpak kdy bychom mohli sjet dolů lanovkou. Poté, co jsme s chladem roztřesenýma rukama zakousli něco malého ke snídani, jsme se jali s roztřesenýma nohama sestoupit do Horního Hanychova, kde jsme již očekávali návrat civilizace. Povedlo se, tramvaj číslo 3 nás v sedm hodin ráno odvezla na vlakové nádraží v Liberci. Po 52 ušlapaných kilometrech, čtrnácti hodinách na cestě a dvaceti pěti hodinách beze spánku.
.
Závěrem
.
Až na závěr jsme se zase vrátili k humoru. Na perónu jsem si objednal kafe 2 v 1 a požádal o cukr. Paní ze mě byla na větvi, na Mirkova slova "víte, co už má za sebou?" odpověděla "a víte, co já mám před sebou?" a za korunu mi prodala pytlík s cukrem. Zamachroval jsem, a i když měla paní ke vstřícnosti daleko, nechal jsem ji korunu dýško. Jako že na to mám. Jasně, že to kafe bylo hnusný. Pekárna, kde bylo vyskládáno nádherné a čerstvé pečivo, otevírala v osm, nám to jelo ze 4.nástupiště v 8:02. Takže smolík. V Turnově se naše cesty rozpojily, já pokračoval do Mladé Boleslavi, Mirek na chalupu směrem na Jičín. Cesta vlakem, který měl cílovou stanici ve Vršovicích, stála za to. Narvaný vlak, ve kterém se bůhví proč topilo, paní průvodčí rozkazovala, kdo si má kam sednout, kolem mě se okolo jedné maminy motaly čtyři neposedné děti...zabořil jsem oči do novin a snažil se neusnout..."Povídám, chci do Vršovic", ozývalo se často kolem, snad aby cestující ubili onu všudepřítomnou trudomyslnost humorem... V půl desáté jsem vystoupil na městském nádraží v Mladé Boleslavi a rodinka si mě odvezla domů a nechala mě vyspat. Za to jí patří dík, stejně jako patří díky oběma parťákům, kteří do této blázniviny šli.
.
Co dál?
.
Již 2.září večer budeme stát na startu v úvodu zmiňované Beskydské Sedmičky. Do té doby musíme zvládnout ještě generálku - v sobotu 13.srpna se pokusíme sedmkrát v jednom dni překonat vrchol Ještědu (po trase Světlá pod Ještědem - hotel Ještěd - Horní Hanychov a zpět). Odhadem 52 kilometrů s převýšením 4900 m. Držte nám palce, ať to přežijeme, a ať je z toho humornější vyprávění, než z nočního putování z Kosmonos na Ještěd.

Víchovské cyklotoulání 2011: Po strašném ránu nakonec príma den

11. července 2011 v 8:55 | Fonfus |  Stojí za pozornost
Úvodem
.
Asi si nevzpomenu na podobně strašlivé ráno, jako bylo to sobotní, dne 25.června 2011. Již potřetí jsem se se svými přáteli přihlásil na již 9.ročník Víchovského cyklotoulání, které má svůj start i cíl ve Víchové u Jilemnice. Výletu po Krkonoších v délce přesahující 80 km se každoročně zúčastní přes 200 cyklotoulačů. Výškovým vrcholem celého výletu je zhruba po 40 kilometrech Černá hora, poslední stoupání před sjezdem do cíle je stoupání z Vrchlabí až na Benecko. V cíli pak na účastníky čeká pěkné pamětní tričko a gulášek s chlebem. Tolik na úvod, teď k tomu příšernému začátku tohoto dne.
.
Strašných 200 ranních minut

.
Budík mi začal hrát v 5:35. Po necelých pěti hodinách spánku (pozdní noc jsem věnoval přípravám všeho oblečení, sušenek apod.), jsem docela v poho. Venku zataženo, ale neprší. Teplota 13 stupňů, čerstvá předpověď v tomto týdnu tradiční - zataženo, místy oblačno s přeháňkami. Pod sedačku přidělávám pláštěnku, vařím kafe a vyrážím přimontovat na střešní nosiče kolo. V půl sedmé mám být u kamarádky, která se mnou pojede také již potřetí. Docela stíhám, nevšímám si jen vybitého telefonu (ještě večer tam byly tři čárky!!!) a...chybějících cyklistických bot, které odpočívají na podlaze v komoře. Další zastávka je v Nové Pace, kde se k nám má připojit třetí kamarád do party. Předtím ale ještě pit stop v Kauflandu a rychlá koupě blatníků (kde se v sobotu po půl sedmé ráno bere v Kauflandu tolik lidí s narvanými košíky!). U pokladny musím se vší slušností žádat, aby mě lidé s narvanými košíky pustili s blatníky za 80 Kč před sebe. Odcházím s pocitem vítěze, netuším ještě, jak složitě montovatelné blatníky jsem koupil. Před Kumburským újezdem mi došly ony již zmíněné boty v komoře. Mám pocit, že chvilku jel náš Ford Focus na autopilota. Myslím, že se mi zastavil dech, tep, snad i srdce. Krve ani jiných tekutin byste se ve mně v tu chvíli nedořezali. Situace byla zdánlivě dobrá v tom, že jsem neřídil v původně plánovaných sandálech, ale nějakým prozřením jsem si ráno obul své sněhově bílé adidasy na běhání. Ten hlavní důvod mého zděšení byl ten, že mé oboustranně zacvakávací pedály o velikosti zhruba 3x3 cm by si asi s mými botami na 80-ti kilometrech v horách moc nepotykaly. Díky duchapřítomnější Ále a jejím kouzlům s baterkami a SIM kartami volám o pomoc Mirkovi do Nové Paky, pak i dalším kamarádům do Jilemnice marně doufajíc, že se mi nějakým zázrakem boty objeví v kufru. Prd. Neobjevily. Mám jen tři možnosti. Buď se vrátím do Kosmonos pro boty a zbytek party mě zaregistruje na startu a vyrazí napřed, nebo si koupím nové cykloboty - nebo si koupím standardní pedály. S variantou otočit se a vzdát to jsem si nehrál vůbec. Ta by se ke mně nehodila. Domů pro pedály jsem nejel, dávat za druhé cykloboty částku přes 1500 korun se mi také nechtělo, takže jsem šel do nových pedálů. Pouze jilemnický Intersport byl v sobotu ráno po osmé otevřen. Prodavači - namísto aby mi potvrdili, jaký jsem jelito - mě utěšovali a dávali všanc své vlastní příhody, které mě měly utvrdit v tom, že se vlastně až tak moc nestalo. Půjčil jsem si i klíč velikosti 15, málem jsem zdemoloval auto (to když mi klíč vyletěl z ruky) a pořezal se na dvou prstech jedné ruky pár vteřin po sobě. Pak si mě pán z Intersportu všiml a svým zásahem mi pomohl. Tímto mu musím vyjádřit svůj obrovský díky, v zásadě lze říci, že svou pomocí překlopil mé vidění onoho dne do světlejších barev. Vděčný a špinavý nakládám kolo zpět na střechu a přesouváme se na parkoviště ve Víchové, nedaleko od startu Cyklotoulání. Snažím se namontovat ráno zakoupené blatníky, přední jsem na místě vzdal, zadní jsem jen tak nasadil po zjištění, že sedlová trubka je o nějaký ten milimetřík tlustší, než plastová objímka k balení přiložená. Toto vše se stalo do 8:55 hod., kdy se naše trojka přiřítila na místo prezence, kde už bylo vše uklizeno. Jen jsem polknul a dezorientován v prostoru a čase jsem byl nadšen, když se objevila jedna z pořadatelek a zaregistrovala nás. Přesně v devět jsme vyrazili na osmdesátikilometrovou trasu Krkonošemi.
.

Pražský koncert Bryana Adamse neměl chybu

21. června 2011 v 23:24 | Fonfus |  Můzikáááá
Neuvěřitelný zážitek připravil v neděli 19.června 2011 svým příznivcům kanadský zpěvák a kytarista Bryan Adams. V pražské O2 Aréně vystoupil po pěti letech. A byť to i tehdy bylo úžasné představení, to letošní bylo ještě lepší. Svědčí o tom nejen velmi pozitivní recence novinářů a znalců, ale i velmi pozitivní ohlasy návštěvníků koncertu
.
Bryan začal dvacet minut po osmé, své fanoušky tedy nenechal čekat dlouho. Hned od začátku bylo jasné, že to bude nabušený koncert, kdy si na své přijdou nejen uši, ale i oči. Obrovská videoprojekce za pódiem, promítací plátna i po jeho stranách, velmi působivá, byť jednoduše řešená světla. K tomu ještě naprosto skvělý zvuk, nejen na ploše, ale i ve vrchním patře O2 Arény. To ale byly jen kulisy k tomu hlavnímu - skvělému výkonu Bryana a celé jeho kapely.

Watersova Zeď v Praze: vynikající show, zážitek však maximálně chvalitebný

10. června 2011 v 22:42 | Fonfus |  Můzikáááá
Roger Waters: The Wall, Praha, 15.dubna 2011

..
Několik předlouhých měsíců jsem měl koupený lístek na dubnové vystoupení Rogera Waterse, který přijel do Prahy představit své kultovní dílo The Wall. V té době ještě nebyl naplánován druhý koncert o den později, a po lístcích se jen zaprášilo. Byť mám toto dílo moc rád a slyšel a vlastně i viděl jsem ho již v několika provedeních (The Wall in Berlin na DVD, pak v podání Australian Pink Floyd a nakonec představení českých nadšenců kolem Filipa Benešovského v O2 Aréně v říjnu 2009), nechtělo se mi za lístek dávat přes 3 tisíce korun. Proto jsem precizně vytipoval a včas objednal lístky do vrchního patra O2 Arény, přímo proti pódiu. Na něco jsem ale zapomněl: na Watersův kvadrofonní zvuk.

Po roce opět na Kol-Jovi. Tentokrát v běžeckém.

7. června 2011 v 21:05 | Fonfus |  Stojí za pozornost
Nevím, co mě přimělo opět se postavit třetí dubnovou neděli na start závodu Kol-Ja. Vlastně jo, vím, slíbil jsem to loni, když jsem jel časovku z Kolomut do Jabkenic. A sliby teda většinou dodržuju, zvlášť když si vezmu vás jako svědky. Takže už vím, proč jsem zase na startu. Jak ale vysvětlit, že nesedím na kole, ale mám na sobě běžecké boty a před sebou 10,5 kilometru? Asi proto, že mám v půlce dubna naběháno více, než naježděno na kole. No jo, fakt, jednou jsem běžel oklikou z práce domů (15 km) a pak jsem dvakrát - ještě za sněhu - dobíhal autobus (celkem asi 600 m). Na cyklokompjůtru přitom svítilo 8,5 kilometrů. Fakt je ten, že jsem chtěl jet na kole, ale asi hlavně kvůli tankodromu mezi Semčicemi a Jabkenicemi došlo na poslední chvíli ke změně trasy - zmizel holovršský kopec, na který jsem si - posilněn pravidelným spinningem - velmi věřil, a kde bych mohl ukázat své nesporné přednosti. Nová časovka byla docela rovinatá, takže tam bych na nabušené cyklisty s tisíci kilometry v opálených nohách asi nestačil, ani kdybych měl ve flašce Isostar v poměru prášek-voda 1:1, a na hlavě časovkářskou helmu. No dobře, takže poběžím.


Jsem zpět?

7. ledna 2011 v 14:15 | Fonfus |  Jak to vidím já
No, nebyl jsem tady dlouho. Pravda pravdoucí. A otázkou zůstává, kdy se sem zase vrátím. Za ten půlrok, který uběhl od voleb, se toho stalo hodně, a hodně mi toho také ukouslo volný čas. Stíhal jsem maximálně sem tam něco krátce písnout na Facebook, ale spousta myšlenek, názorů, zážitků a zajímavostí zůstala nevyřčena, jen uvnitř mě.


Volby dopadly téměř dle mého očekávání. Jen tolik příjemných bonusů jsem nečekal.

1. června 2010 v 23:23 | Fonfus |  Jak to vidím já
Podíval jsem se zpátky do komunikace se známými a přáteli, kde jsme společně odhadovali výsledky voleb a sdělovali si své představy. Musím říct, že jsem se docela trefil.

Jaké tedy byly mé tipy?
1. ČSSD sice před ODS vyhraje, ale jen těsně, navíc to bude pro ČSSD Pyrrhovo vítězství.
2. Jednociferný zisk Věcí veřejných by byl zklamáním, očekávám dvojciferný výsledek.
3. Do sněmovny se nedostanou lidovci, zelení, ani Zemanovci.
4. K volbám přijde velká skupina prvovoličů.
5. Výsledek voleb bude nicméně opět patový.
6. Volební účast bude 74%.

Poslední dvě věci jsem tedy netrefil, i když třeba u nás v Kosmonosích volilo přes 68% voličů. Celorepublikový průměr byl ale lehce nad 62%.

A co bych vůbec netipoval, jsou bonusy ve formě odchodů politiků. Paroubek - to byla ta největší třešnička. Mimochodem, to bylo moje největší přání - aby Paroubek zůstal v čele ČSSD až do voleb. Kdyby totiž odešel, tak ČSSD získá mnohem větší procento hlasů. A teď si ještě vzpomeňte, jak v zájmu státu rušil Paroubek podzimní volby, které kdyby se konaly, tak mají oranžové vítězové snad 45% hlasů. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

Věřím, že začíná nové éra naší politiky. Změna přišla, je to jen naše zásluha. Heuréka! Nebo mám radši s těmi výkřiky počkat?



Další články


Kam dál